pumpkintravel: Benátky

Benátky (Venezia) jsou hlavním městem severní oblasti Benátska. V roce 1987 se staly nejvíce navštěvovanou destinací v celé Itálii a také se zapsaly na seznam památek UNESCO. Leží na 118 ostrůvcích, které jsou oddělené více jak 150 kanály, přes které se klene asi 400 mostů různých velikostí.

a vyrážíme...

Historie:

Dějiny Benátek sahají do roku 421, kdy se do míst, kde se dnešní město nachází, stahovali lidé z Říma. Ten byl totiž sužován nájezdy Gótů, kteří plenili a pálili vše, co jim stálo v cestě. Lidé se tak za účelem lepší ochrany usadili právě na ostrovech uprostřed laguny. Pravděpodobně nejstarší stavbou, kterou se podařilo dochovat z období založení Benátek je katedrála Santa Fosca na ostrově Torcello pocházející z počátku 5. století.

Benátky se v 9. století staly významným mocenským centem a sebevědomým městem. Ovládaly značné území a díky své strategické poloze byly jen těžko zranitelné. Přestože neměly pozemkové ani surovinové zázemí, orientovaly se na výhodný obchod s Orientem. Měly mocné válečné loďstvo a staly se bohatou republikou s vlastními volenými orgány. Po více než 1000 let existence benátského státu stáli v jeho čele dóžové. V roce 1797 si město podrobil Napoleon a po sérii historických zvratů se stalo součástí Itálie.

Až do roku 1846 měly Benátky ostrovní charakter, poté došlo k vybudování železničního náspu, který je spojil s pevninou. Dodnes se však podstatná část života města odehrává na vodě a život místních obyvatel je s vodou neodmyslitelně spjatý. Domy jsou vystavěny na dubových kůlech, mezi nimi proplouvají gondoly a přes kanály se klenou četné kamenné mosty (celkem okolo 400). Kanálů se zde nachází okolo stovky. Tím hlavním je však 4 km dlouhý a více než 70 metrů široký Canal Grande. Spojuje Hlavní nádraží s Náměstím sv. Marka.

Projížďka ulicemi města na gondolách patří mezi oblíbené turistické atrakce, v Benátkách však stojí za to navštívit také četné památky, které jsou většinou monumentální a jejich provedení je z umělecké stránky více než dokonalé. Možné je zde narazit na domy ze čtyř architektonických období - byzantského, románského, gotického a renesančního.

Kanál Grande je dlouhý čtyři kilometry a jeho hloubka dosahuje až čtyř metrů. Nejširší je na okrajích a v některých místech se zužuje až na třicet metrů. Kanál rozděluje Benátky na dvě části a byl významnou dopravní tepnou již ve středověku, a proto si šlechta podél něj stavěla paláce a historické památky, které dnes můžete zhlédnout při projížďce.

Náměstí svatého Marka

Náměstí Svatého Marka je jedno z nejvíce navštěvovaných míst v Benátkách. Vzhledem k tomu, že jde o nejníže položené místo ve městě, je několikrát do roka pravidelně zaplavováno. Jeho tvar je lichoběžník a délka je více jak 170 metrů. Tři strany náměstí jsou olemovány budovami s podloubími. Náměstí je skutečně historické a nejnovější stavba, která je zde situována, pochází z 18. století. Od roku 1997 je v Benátkách zakázáno krmení holubů na jakémkoliv místě, protože se podílí na znehodnocení starobylých památek, avšak náměstí Svatého Marka je jediné místo, kde je jejich krmení povoleno. Mezi nejznámější stavby, které zde stojí, patří bazilika svatého Marka a také Dóžecí palác a vysoká Campanila, z níž se nabízí úchvatný pohled na město a lagunu. Kromě těchto významných a nepřehlédnutelných staveb se zde nachází i menší památky, jako jsou například dva sloupy sv. Marka a sv. Theodora z 12. století. Ty sem byly přivezeny z východní oblasti Středomoří v roce 1170 a dnes stojí v blízkosti nábřeží. Na vrcholu sloupu sv. Marka je umístěna socha okřídleného lva, který se stal znakem Benátek. Na druhém sloupu je k vidění sv. Theodor, jeden z patronů města, vedle něhož je ještě neznámý tvor symbolického významu. Mezi těmito sloupy se kdysi nacházelo popraviště a Benátčané tak dodnes věří, že místo přináší neštěstí těm, kteří tudy projdou, proto se mu obloukem vyhýbají.

Bazilika byla pojmenována po sv. Markovi, žákovi apoštola sv. Petra a společníkovi apoštola sv. Pavla. Sv. Marek odešel v roce 50 z Říma do egyptské Alexandrie, aby tam založil církevní obec. Nakonec zemřel mučednickou smrtí vláčen provazem uvázaným kolem krku. Svatý Marek je považován za patrona Benátek, který lidi varuje před katastrofami a vyzývá je k bdělosti. V roce 976 byla původní budova zničena požárem a lidé, kteří jako jediní věděli, kde se ostatky světce nachází, při požáru zemřeli. V roce 1063 se začalo s obnovou baziliky, dóže Contarini tehdy chtěl, aby byla tím nejkrásnějším kostelem, jaký byl kdy spatřen. V roce 1094 již byla nová bazilika posvěcena a označena „oficiálním státním kostelem“ Benátek. V té době však stavbě ještě chyběly umělecké ozdoby, práce na mozaikách byly zahájeny až kolem doku 1100. Současná podoba baziliky sv. Marka se datuje do roku 1904, kdy prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Při ní se jako zázrakem sesunul jeden ze sloupů, čímž došlo k odkrytí ztracených ostatků světce. Ty jsou od té doby uchovávány v místní kryptě.

Půdorys baziliky má tvar řeckého kříže, samotná stavba je zdobena mramorem a nádhernými kameny pocházejícími z orientu. Drahé kameny se použily jak pro mozaiky, které zdobí vnitřek baziliky, tak pro docílení zlatého efektu a zářivých barev na kupolích a klenbách. Celkem má bazilika pět kupolovitých střech, několik věžiček a pět hlavních vchodů, nad kterými jsou umístěny oblouky zachycující epizody z církevní historie a momenty ze světského života. Prostřední oblouk je větší než ostatní a má velké skleněné okno, kterým proudí do baziliky denní světlo. Dva volně stojící sloupy na jižní straně fasády byly vyrobeny v Sýrii.

Na fasádě se nachází významná mozaika Madony s věčně hořícími olejovými lampami, které se původně rozsvěcovaly při popravách. Odsouzenci se naposled obraceli k Madoně v modlitbě „Zdrávas Královno“. Dnes jsou již ony umělecké předměty, které zdobí hlavní fasádu většinou jen kopiemi. Jediná dochovaná původní mozaika je nad dveřmi a je na ní zobrazeno „Přenesení těla sv. Marka do baziliky“. Největším dílem na celé fasádě je románská sochařská výzdoba ze 13. století nad centrálním portálem.

Zvonice

Nejvyšší benátskou budovou je již zmiňovaná Campanile vysoká 98, 5 metru. Byla postavena v roce 912 a měla původně sloužit jako zvonice pro baziliku, maják a také strážní věž přístavu. Během staletí její existence bylo na ní provedeno několik změn, ale bohužel nikdo tehdy nevěnoval pozornost jejím základům, které byly pouhých 20 metrů hluboko. Neštěstí tak na sebe nenechalo dlouho čekat. Věž se změnami počasí, větrem, deštěm a opakovaně zasažená bleskem jen chátrala. Dne 14. července roku 1902 se nakonec celá zřítila. Při katastrově naštěstí nebyl nikdo zraněn, praskliny na ještě stojící stavbě byly totiž dostatečným varováním. V rozvalinách zahynula údajně akorát správcova kočka. Poté, co se Campanila zřítila k zemi, se městská rada usnesla, že postaví věž novou, která bude totožná s tou původní. Tento závazek byl splněn o deset let později, tedy v roce 1912. Nová věž byla o 600 tun lehčí než originál a také byla již mnohem lépe zajištěná. Ke slavnostnímu otevření došlo dne 25. dubna 1912, v den svátku sv. Marka a přesně 1000 let od postavení původní zvonice.

Největší světskou stavbou v Benátkách je Dóžecí palác (Palazzo Ducale), který je považován za jednu z nejkrásnějších gotických staveb na světě. Současný palác vznikal během 14. století a jeho výstavba pokračovala až do století 16. Na západní straně měří 75 a na jižní straně 71,5m metru. Sám palác je zdoben bílým, šedým a červeným mramorem. Nejkrásnější místnosti jsou situované v druhém a také ve třetím poschodí budovy. Dóžecí palác byl v minulosti sídlem benátského vládce, radnice, soudní budovy a také se na nějaký čas stal benátskou věznicí. Mezi obdivuhodné části paláce patří schodiště obrů pocházející z konce 15. století. Toto místo se používalo ke slavnostním korunovacím dóžat.

Interiér Dóžecího paláce se s rostoucím vládním aparátem neustále měnil a dnešní podobu získal přibližně kolem roku 1550. Na nádvoří je obrovské schodiště Scala dei Giganti postavené v roce 1501. Je pojmenované po sochách „Marta“ a „Neptuna“, které jsou dílem Jacopa Sansovina a představují moc Benátek na souši i na moři.

Další schody s názvem Scala d´Oro jsou také dílem Sansovina a můžeme se po nich dostat až k dlouhé řadě nádherně zdobených sálů paláce. Prvním z nich je Sala dell´Anticollegio, který sloužil jako předsálí pro vzácné hosty. Ti zde mohli obdivovat obrazy od Tintoretta a Veroneseho.

chodba do starého vězení a depresivní hladomorny, ve které byl v 18. století uvězněn i milovník Casanova

Ponte dei Sospiri neboli Most Vzdechů postavený v roce 1600. Svůj zvláštní název získal most podle vzdechů odsouzených mužů, kteří po něm byli vedeni z paláce do městského vězení. Slavné benátské vězení spojené tímto mostem s dóžecím palácem proslavil italský spisovatel a dobrodruh Giacomo Giovanni di Casanova, který byl známým svůdcem místních žen.

a zase Marek...

a výlet na ostrov Murano, který se proslavil svým sklem

a zpět na náměstí svatého Marka, tentokrát už zalidněno....

K neodmyslitelným symbolům italských Benátek patří gondoly – dlouhé protáhlé lodě s plochým dnem, které se klouzavým pohybem pohybují po klidných vodách zdejších kanálů. Tradice těch dnešních gondol sahá až do 15. století, jejich původ je však opředen tajemstvím. Majitelé si své gondoly začali všelijak zdobit a dokonce se předháněli v tom, kdo má loďku hezčí. Roku 1562 byl proto ustanoven zákon, který zakazoval jakoukoliv okázalost. Právě od té doby jsou gondoly pouze černé, strohé a mají povoleno mít jen tři ozdobné prvky: vlnitou záď, dva mořské koníky a na přídi charakteristickou ozdobu s několika hroty.

Návštěvníci Benátek si dnes mohou gondoly po kupě prohlédnout v přístavišti Squero - San Trovaso, kde loďky nejen kotví, ale také se vyrábí. Vyrobit takovou gondolu není nic jednoduchého, každá váží kolem 700 kilogramů, skládá se z 280 součástek a je vyrobena z 8 různých druhů dřeva – lipového, modřínového, dubového, jedlového, třešňového, mahagonového, ořechového a jilmového. Na délku lodě měří průměrně jedenáct metrů a doplněny jsou samozřejmě veslem z bukového dřeva a typickou vyřezávanou veslovou vidlicí, která se nazývá „forcola“. Přes všechny tyto rozměry lze s lodí velice obratně a zároveň jednoduše manévrovat, což bez problémů zvládne jediná osoba. Zkušenému gondoliérovi je pak umožněno osm různých manévrů s veslem. Aby byla lépe vyrovnána váha gondoliéra, začaly být gondoly od 19. století vyráběny s jednou stranou o 24 cm delší než druhou.