pumpkintravel: 22. 7. 2019 - Miyajima island - O-Torii, Itsukushima Shrine, Mount Misen

V pondělí ráno jsme jeli na výlet na Miyajima island. Předpověď počasí nebyla příznivá, ostrov zasáhl nějaký "ocas" tropické bouře a mělo pršet. A taky pršelo, teda lilo jak na Miyajimě, což je stokrát víc, než lilo jako z konve. Když jsme přijížděli trakektem k ostrovu, chtělo se mi plakat, výhled by nula nula nic, ani O-Torii nebyla vidět. S deštníkem jsme se smutně potulovali kolem brány a chrámu a pak se počasí na chvilku umoudřilo, a dokonce přestalo i na chvíli pršet. Rozhodli jsme se zkusit štěstí a vyjet lanovkou do hor, že prý tam se to určitě bude trhat a bude pěkně. Hmmmm....

výhled z trajektu

tušíme, kde je brána

Ostrov Miyajima je považován za svaté místo, které v roce 806 n. l. navštívil buddhistický mnich Kobo Daishi a na hoře Misen založil buddhistickou sektu Šingon. Na ostrov se lze dostat trajektem z přístavu v Hiroshimě. Lodě připlouvají přibližně každých deset minut a samotná cesta na ostrov netrvá o moc déle. Během plavby se míjí na moři ústřicové farmy. Místní ústřice jsou vyhlášenou delikatesou. Ostrov byl tak posvátný, že vyžadoval v minulosti přísná opatření. Nesměl ho nikdo rituálně narušit, což znamenalo, že na něm nesměla být prolita krev nebo se tu nesměl nikdo narodit, a ani zde zemřít. Proto na toto místo nesměli vstoupit ženy ani staří lidé. Po ostrově se volně potulují jelínci sika, není jich tolik jako v Naře, ale jsou stejně "sockující něčeho k snědku".

asi trajekt

lije a lije

jelen má rozum a schovává se před deštěm

Symbolem ostrova je plovoucí brána O-Torii, která je nejslavnější ze všech japonských bran. Pohled na tu dřevěnou krásku vznášející se na hladině Vnitřního moře byl dokonce prohlášen jedním ze tří nejhezčích výhledů v celém Japonsku. Současná velká brána byla postavena v roce 1875 a je vysoká přes šestnáct metrů a nemá žádné podzemní základy. Stojí na konstrukci šesti mohutných pilířů z otesaných kmenů kafrových stromů, které zajišťují její stabilitu, brána má kolem 60 tun. Jakmile nastane odliv, odkryje písečná cesta, kterou můžete dojít pěšky až pod bránu. Měli jsme štěstí, na červenec byl naplánovaný začátek rekonstrukce, kdy brána bude úplně pod lešením. Máme ji sice s deštěm, ale ještě krásnou. Rekonstrukce bude probíhat minimálně rok.

svatyně v oparu

Svatyně Itsukushima je veřejnosti otevřena vždy od března do října po celý den. Je zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO, byla založena již v roce 593. Je to velký červeně lakovaný komplex sálů a chodníků postavený na nízkých pilonech tak, aby je při přílivu nezaplavila voda. Původně byla tak svatyně postavena proto, aby návštěvníci mohli navštívit ostrov bez vstoupení nohou na půdu ostrova. Rudá barva chrání budovu před ďáblem. Hlavní branou do tohoto chrámu je právě brána O-Torii, která byla jediným možným vstupem v době, kdy bylo zakázáno vkročit na posvátnou půdu ostrova a všichni návštěvníci sem museli připlout lodí právě skrze tuto bránu. Úplně původně byla svatyně založená už v 6. století, současná podoba ale pochází z roku 1168, kdy ji přestavěl a rozšířil císařský kancléř a vojevůdce Taira Kijomori. Právě tento chrám je zasvěcen třem mořským bohyním.

Přestalo na chvilku pršet a my si užívali bránu a to, jak ji zaplavuje voda...příliv byl znatelný po pár minutách.

A protože chvilku nepršelo a místy probleskovalo i sluníčko, rozhodli jsme se, že i letos vylezeme na posvátnou horu Mount Misen, matně jsem si pamatovala, že je z vrcholu nádherný výhled. Už v lanovce nám bylo jasné, že je to blbost, no ale pořád ještě nepršelo...a komu není rady... :) Zážitek to byl hodně intenzivní. Ono lanovka totiž nejede k vrcholu, musí se tam pak vyšplhat přes kameny...které se stanou skluzavkou, když na ně prší. V půli cesty k v vrcholu nás zastihl liják tak velký, že nechápu, že jsme to neotočili hned dolů. Po cestě je pár chrámků, kam se dalo schovat. Statečně jsme dolezli (já se doplazila) k observatoři na vrcholu (530 metrů), abychom zjistili, že rozhledna je samozřejmě zavřená a vidět není zhola nic. Dolů jsme se dostali... ani nevím jak. Z prstů mi crčela krev, jak jsem si je rozedřela v mokrých sandálech, ve kterých jsem se snažila udržet balanc na skluzavce dolů. Ještě že ta lanovka aspoň jezdila. :)