Cesta do japonského Kyota jedině přes Mikulov :)

A je to tady... po několika měsíční přípravě nastal den D a my se opět vydáváme na ostrov, který nám učaroval již v roce 2011, kdy jsme Japonsko navštívili poprvé. Slíbili jsme si tenkrát, že se jednou do Japonska vrátíme... a sliby se mají plnit! Naše putování začalo návštěvou Mikulova, kde jsme měli naplánovanou první zastávkou. Už tradičně jsme odlétali z Vídně, ale tentokrát byl let až pozdě odpoledne, nemělo tedy smysl spát v letištním hotelu, proto jsme se rozhodli přejezd na letiště rozdělit na dvě části a přespat v Mikulově, který je kousek od hranic. Neměli jsme dálniční známku, tak jsme cestou na jižní Moravu poznávali krásy naší vlasti a viděli spousty kukuřice. 

Ubytování jsme měli v hotelu Volařík v samotném historickém centru Mikulova kousek od zámku. Ubytování pěkné, ale bohužel jsme měli trochu smůlu na slečny na recepci, které moc profesionality nepobraly. Hotel nebyl drahý, ale nefungující lednička, velmi špatně fungující klimatizace a otrávená služba u hotelové snídaně náš dojem trochu kazil. Na druhou stranu parkování bylo u hotelu zdarma a bohatá bufetová snídaně byla moc fajn.  

 

Odpoledne v Mikulově jsme strávili couráním po městě, byli jsme se podívat na náměstí, na zámeček, prošli jsme si židovskou část. Líbilo se nám tu, dokonce jsme zde potkali jednu známou z Ostravy, Mikulov je oblíbená zastávka pro kolaře na jižní Moravě. A uvažujeme zase o dovolené na jižní Moravě. :)

Na oběd/večeři jsme šli do restaurace Sojka a spol., kde to mělo podle recenzí být nejlepší jídlo ve městě. No recenze už byly trochu zastaralé.  Bistro je možná vyhlášené svým jídlem, ale podle nás má i naprosto nevyhovující prostory a špatně vyškolený personál. Evidentně nezvládají v létě nápor návštěvníků. Nikdo nemá rád, když do něj během jídla naráží zadkem obsluha, která se snaží uklízet stoly kolem, které jsou na sebe tak namačkané, aby se vešlo dost hostů, na jejich pohodlí nehledíc. Byli jsme tam kolem druhé/třetí odpoledne, lidé odcházeli, protože nebylo kde sedět, různě postávali, nikdo si jich delší dobu nevšímal, aby jim sdělil, že bez rezervace si nesednou. Za mě dobré jídlo (nikoliv ale gurmánský zážitek), které ale nestálo za tu nepřátelskou atmosféru. Bistro se nachází v prvním patře domu na náměstí, musíte vystoupat po příkrých schodech, byl teplý letní den, ale klimatizace nebyla (nebo ji nemají) a puštěný byl jen větrák v jednom rohu, takže jsme byli hned oroseni. To také na dojmu nepřidá. Spíš nedoporučujeme, v Mikulově se najdou lepší místa, kam zajít...

Flank steak s pepřovou omáčkou, která nebyla příliš povedená. Maso bylo ale dobré, "medium rare" bylo akceptováno.

Ráno po snídani jsme vyrazili do Vídně. Auto jsme nechali na parkovišti Mazur, kde parkujeme vždy,  když letíme z Vídně, je levnější než parkoviště u letiště. Z Mazuru jsme se zdarma shuttle busem nechali zavézt před náš terminál. Odbavení bylo hladké, místa jsme měli už předem vybraná, připlatili jsme si "exit row", protože let byl přes deset hodin a Štěpán by na klasickém místě nevydržel. Čas do odletu jsme pak příjemně strávili v letištním salónku, kde jsme byli poprvé a určitě ne naposled. Nechápu, že jsme ho nevyužívali už v minulosti. 

Letěli jsme s Austrian Airlains, přímý let Vídeň - Narita, Tokyo. Let trval 11.10 minut, ale fakticky to bylo jen něco málo přes deset hodin. OS 051 s odletem v 17.45. Vzhledem k časovému posunu jsme přiletěli následující den v poledne (9. 7. 2019). Imigrační procedury na letišti byly v pohodě a rychlé. Hned na letišti jsme si vyměnili vouchery na JR pasy, které nám umožnily cestovat po Japonsku tři týdny, platí na všechny vlaky, včetně shinkansenů, jen ne na ten nejrychlejší NOZOMI, ale HIKARI je jen o trochu pomalejší, takže to vůbec nevadilo. Pasy se nám opravdu vyplatily, využívaly jsme je i pro příměstské vlaky (místo metra) v Tokyu, Osace, na trajekty...  V rámci  JR pasů je rezervace na sedadla ve vlacích zdarma, takže jsme hned na letišti pořešili většinu dálkových přesunů, protože jsme měli dopředu připraven seznam, kdy a kam se budeme přesouvat.

 

JR pas se musí kupovat mimo území Japonska, platí jen pro cizince a pokud hodláte v Japonsku navštívit více míst, vyplatí se. Prodávají ho ve variantě 7, 14 nebo 21 dní. A vzhledem k cenám vlaků (železnice je v Japonsku opravdu drahá), tak se počáteční investice brzo vrátila. Pasy nás vyšly na něco kolem 13.000 tisíc.

Z letiště jsme se přesunuli Narita Express vlakem do Shinagawy, kde jsme přesedli na shinkansen HIKARI 517 do Kyota (jel zhruba dvě a půl hodiny), do Kyota jsme dorazili v 17.11 přesně. Vlaky v Japonsku jezdí opravdu na čas vteřinově, i když jsme byli svědkem zpoždění v důsledku technických potíží na trati (zhruba hodinové výpadky vlaků zamotaly všem hlavy). A když tak nad tím přemýšlím, tak i v Tokyu jsme později zažili výpadky metra (nehody, technické potíže atd).

úplně hotoví po letu a ještě nás čeká několika hodinový přesun do Kyota

občerstvení ve vlaku - řízek a džus :)

Po příjezdu jsme se vymotali z nádraží, trochu trvalo, než jsme se zorientovali a přesunuli jsme se na náš hotel v Kyotu, který byl jen pár minut chůze, pokud jste trefili z nádraží správný exit. :) Hotel Garnet bychom určitě doporučili. Spali jsme tu sedm nocí a byl zcela vyhovující. Slušná cena, docházková vzdálenost do obchodů, restaurací, na nádraží i metro. Fungující klimatizace, v hotelu byla i prádelna. Tu jsme ale nevyužili, navštívili jsme později poprvé v životě (velký zážitek) prádelnu na ulici a zase nechápeme, že jsme si v Asii neprali už dříve. Hotel nenabízí snídaně, ale to nevadilo, protože jsme vyráželi na výlety i ve čtyři ráno, tak bychom stejně nestíhali.

A den jsme zakončili v ramen restauraci, kam jsme se z posledních sil vydali :) Pak jsme odpadli a to doslova. Ramen byl skvělý, měli jsme ho tady ještě několikrát.