V úterý ráno nás čekal přesun z Kyota do Osaky, shinkansenem to trvalo sotva 15 minut. Z nádraží jsme se potom metrem přesunuli na hotel, což už tak lehké nebylo, jelikož tou dobou již naše kufry dávno neměly výchozí váhu a my se ocitli uprostřed lidského mraveniště (byla zrovna špička, lidé spěchali do práce) neohrabaní, špatně pohybliví a zmatení. Do prvního metra se nám ani nepodařilo nasoukat, jak bylo natřískané. Díky za to, že v ranní špičce jede co tři minuty. Zcela vyplivnutí jsme se po hodině dostali k hotelu, který jsme také poměrně dlouho hledali, naštěstí bez problémů převzali zavazadla, a tak jsme měli celý půlden navíc k poznávání Osaky, než nás ubytují. Obecně v Japonsku (stejně jako i jinde) je check in mezi 15:00- 16:00, ale ve většině ubytování vám klidně i brzy ráno schovají zavazadla a vyřídí přihlašovací procedury. Koupili jsme si Osaka Kaiyu Ticket hned na shinkansenovém nádraží, v ceně této permošky byl vstup do ósackého akvária, kam jsme se ten den chystali, plus neomezená doprava po Osace na ten den, čehož jsme využili již k přepravě k hotelu. Na další dny jsme si pořídili dvoudenní Amazing pass, který fungoval také jako permoška na dopravu a měl v sobě již zdarma vstupy do řady památek, kam jsme šli. Opravdu se to vyplatilo a navíc jsme se nemuseli starat o jízdenky na metro a mohli neomezeně jezdit kam bylo libo.
Osaka je třetí největší město
v Japonsku. Leží v oblasti Kinki na ostrově Honšú v místě, kde řeka Jodo
ústí do Ósackého zálivu. Osaka byla odedávna velký přístav, odkud se vyjíždělo
do Asie. Město je centrem a zároveň rodištěm Jakuzy. Dnes je to ilegální
organizace umožnující za "mírný" poplatek řešit různé problémy (jako
třeba neukázněné akcionáře, prostituci, drogy). Většinou lze poznat členy Jakuzy
podle tetování. A kdykoli jsme viděli nějakého Asiata s tetováním, hned nám bylo jasné, že je mafián. :) Z hotelu jsme se vydali ke slavnému akváriu, kam jsme se moc těšili. Akvárií jsme po světě viděli už hodně, ale to v Osace pořád považujeme za nejlepší.
 |
| další poklop na kanál |
Osaka Aquarium Kaiyukan se nachází nedaleko Osackého zálivu a patří mezi největší akvária na světě. Hned vedle stojí obří ruské kolo, které vás vyveze až do výšky 112 metrů. Štěpán má z výšek strach, ale překonal ho a šel se mnou, aby mě trochu utěšil po smutné příhodě, která se mi stala v akváriu, ale to předbíhám...
 |
| Tempozan Ferris Wheel |
V akváriu jsme strávili několik hodin a moc jsme si to užili. Bohužel zážitek mi zhořkl tím, že se mi v předsálí u medúz podařilo nechat spadnout můj milovaný olympus přímo na objektiv z metr a půl výšky. No nepřežil, i když jsme zahájili resuscitaci. Obrečela jsem ho na záchodě u rejnoků... Vibroval, byl zkřivený a nešel nahodit. Štěpán mě utěšoval, že třeba půjde opravit, ale myslím, že ani on tomu moc nevěřil. Naštěstí s sebou tahám malý záložní sony, který mám už léta. Ne že bych počítala, že si rozmlátím foťák, ale sony krásně přibližuje, takže sem tam na detailní foto z dálky se hodil. Štěpán se mi posmíval, že tahám dva foťáky. No teď jsme za něj byli rádi, protože by už žádné fotky nebyly. Další den jsme zkrátili program, vygooglili jsme si nejbližší servis v Osace a vydali jsme se na záchranářskou misi. Kdyby to nebylo tak smutné, tak to bylo veselé. V servisu z nás byli paf, evidentně nohu bílého turisty práh překročit neviděli nikdy. Nakonec jsme jim pantomimicky vysvětlili náš problém, nikdo anglicky neuměl. Po nějaké době se podařilo sehnat technika, který ovládal i angličtinu a zdarma nám udělal diagnostiku zranění mého miláčka. Tak kupodivu objektiv prý ok, tomu se nám moc věřit nechtělo, protože byl zkřivený a Štěpán ho večer před tím narovnával soupravou vrtáčků a šroubováčků, které si pro tyto účely zakoupil v blízkém Daisu. Tělo bylo rozbité, možná by šlo opravit, ale stálo by to pomalu tolik co nový přístroj, plus trvalo by to týden a ten jsme neměli. Nabídli mi za slušné peníze nový foťák, ale bohužel ne ten můj typ, protože už v Japonsku prodávají jen novější verzi a ta mi nebyla sympatická. Mám Olympus PEN 8 v hnědém kabátku. Tak jsme odešli s prázdnou, ale s pocitem, že servis v Japonsku je pro nás velkým zážitkem a bylo by skvělé, kdyby i takto u nás fungovala péče o zákazníky. Několik dní jsem tesknila, brblala, že na starý se nedá moc točit video, ale nakonec jsem se uklidnila a smířila s tím, že prostě budu šetřit na jiný přístroj, který si doma koupím. No trochu předběhnu...v Tokyu si mě nový (starý typ) Olympus PEN 8 v hnědém designu našel. Náhodně jsme šli jinudy, narazili na podivný obchod, náhodou měli ještě starý typ, někde sehnali i mou barvu, prý už se nevyrábí...dostala jsem k němu i druhý "přibližovací" objektiv a navíc tax free, protože jsem cizinka. Pořád se mi klaněli, bylo to až komicky dojemné, jak litovali mou ztrátu, když jsem jim popisovala, co se stalo mému foťáčkovi. A navíc dohromady to stálo asi o pět tisíc méně než u nás. Jediná nepříjemná drobnost byla, že jsem ho mohla vybalit (a tedy i používat) až za hranicemi, jinak by podléhal dani. Hodný prodavač nám i na jiném přístroji ukázal, jak pak přenastavit japonštinu na češtinu, protože doma bychom si asi těžko samo poradili s rozsypaným čajem.
Mám svůj hnědý foťák, a dokonce i s příběhem :) Jo a taky jsem v Tokyu vyhodila své sandále, nevydržely naše vražedné tempo a rozpálené cesty...
 |
| můj starý nový miláček |
 |
| sál před medúzami, aby si návštěvníci zvykli na tmu... |
 |
| a toto je poslední fotka mého starého Olympus PEN 8 |
Když jsem se uklidnila a doplakala, byla jsem tak unavená a mimo, že mě Štěpán zatáhl na ruské kolo, kam by za žádných okolností před tím nešel, protože se bojí výšek. Asi jsem musela vypadat opravdu zoufale, když se takto obětoval. Nalil do sebe kávu ve Starbucks a hurá do výšek. Vše zlé je k něčemu dobré, na kole vlastně zjistil, že mu to v kabince tolik nevadí a Tempozan Ferris Wheel nebylo jeho jediné ruské kolo, z kterého v Japonsku shlížel dolů.
 |
| Starbucks v přístavu |
 |
| a pak že boty ve své velikosti v Japonsku nesežene... |
Business Inn Sennichimae Hotel v Osace, hned vedle slavné Dotonbori
Když jsme přišli na pokoj, trochu jsme se vyděsili. Všude skvrny (postel byla ale čistá), klimatizace nefungovala (Štěpán ji zprovozňoval každý den pomocí pet lahve a pásku), nábytek se trochu rozpadal, světlo nesvítilo...no a za oknem probíhala stavba. Zas byl na japonské poměry obří, klimatizaci jsme nakonec nějak vyřešili, na pokoj chodili až večer, tak hluk nás neobtěžoval, no a ráno odcházeli ještě za svítání, tak nás dělníci ani nebudili. Hotel byl trochu jako z hororu, nikdo v něm nebydlel, recepce byla pořád zavřená (mříží), a když jsme někoho sehnali, neuměl ani slovo anglicky. Kupodivu jsme těch pět nocí přežili. Poloha hotelu byla úžasná, hned o ulici dál byla slavná Dotonbori. A když člověk věděl, jak podivnými uličkami (prostitutky, opilci) kličkovat, na metro i JR vlaky to nebylo daleko, jen v podzemí jsme pak naťapkali kilometry, ale to nevadilo, aspoň byl prostor klimatizován.
Odpoledne a večer jsme strávili couráním po okolí, nákupy, ochutnávkami dobrot na Dotonbori a zašli jsme si poprvé do Ichiran Ramen, což pro nás byl velký zážitek. Shodli jsme se, že to byl asi nejlepší ramen doposud. Z automatu si vyberete z nabídky, zaplatíte, vyjede lísteček, s tím vás usadí u stolečku se závěsem, který se rozhrne, dostanete své jídlo, závěs se zase zatáhne a vy si ve své "kóji" spokojeně debužírujete.
Dotonbori je jedna dlouhá ulice vinoucí se podél kanálu mezi mosty Dōtonboribashi Bridge a Nipponbashi Bridge v městské části Namba. Dříve divadelní čtvrť je dnes známá především pro svůj noční život, soupeří tu o přízeň spolu mnoho restaurací, obchodů, pačinko heren a karaoke barů. Restaurace jsou známé svými plastickými obřími maketami jídel, které vám už z dálky napoví, co která nabízí.
 |
| Asahi pivo je NO.1 |
 |
| japonské Kit Kat |
U nás to rozhodně není dobrota číslo jedna, ale z internetu jsem stáhla informace, že Kit Kat se v Japonsku začal prodávat už v roce 1973. Prý si výrobce Nestlé všiml podivných nárůstů prodeje v určitých obdobích. Marketingové oddělení posléze zjistilo, že se jedná o měsíce, kdy se konají závěrečné zkoušky či přijímací řízení na univerzitu. Vše nejspíš způsobila jen šťastná náhoda. Název Kit Kat totiž Japoncům připomíná jejich pořekadlo Kitto Kattsu, což je vlastně fráze, kterou bychom mohli přeložit jako „Určitě to dokážeš“. Japonsko je obecně specifický trh, na němž se v sektoru sladkostí dají najít ty nejzajímavější příchutě. Obvykle se jedná o limitované edice, prodávané jen v určitý čas, nebo ve specifickém regionu. Mimo Japonsko je asi nejproslulejší tyčinka s příchutí zeleného čaje, Kit Kat Matcha. Já osobně miluju nejvíce wasabi příchuť a pak překvapivě malinovou. Škoda, že u nás mají jen nudnou čokoládovou a burákové máslo.
No a než jsme prošmejdili obchody, setmělo se a ulici ozářily neony.
Žádné komentáře:
Okomentovat