Zobrazují se příspěvky se štítkemIchiran ramen. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemIchiran ramen. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 4. srpna 2026

Japonsko 20. 7. 2026 - Tokyo

Pondělí 20.7. - státní svátek v Japonsku

Dneska jsem se poprvé skoro rozplakala z horka a z té frustrace, že se nedá být dlouho venku. Věděli jsme, že je v létě v Japonsku na chcípnutí. Byli jsme tu už dvakrát, ale letos se Japonsko potýká s nebývalou vlnou veder a my vyloženě trpíme a krátíme program, pak je nám to líto, že jsme mohli ještě tam a tam, ale fyzicky to nezvládáme. Snažíme se dělat všechna opatření, abychom aspoň nekončili s úžehem, ale je to boj s větrnými mlýny. Ráno jsme šli před šestou na nákupy do Donkiho, pomalu se mi plní nový kufr 😊 Na devátou jsme se přesunuli do Imperial Palace East Gardens. Jsou to veřejně přístupné zahrady ve východní části areálu císařského paláce v Tokyu, neplatí se žádný vstup. Zahrady vznikly na místě někdejšího hradního komplexu Edo Castle a dnešní návštěvnický prostor zahrnuje historické pozůstatky hradu, otevřené travnaté plochy, stromy, sezónní výsadby, kamenné zdi, vodní prvky a zahradní úpravy rozložené na několika úrovních bývalého hradního areálu. Jde o místo, kde se spojuje japonské hradní historie s parkově upraveným veřejným prostorem v samém centru Tokya. Udělali jsme si zastávku na tzv. Císařského náměstí, z tohoto prostranství je nejlepší možný výhled na Císařský palác, ale také na dvou obloukový kamenný most Nijubashi, který tvoří hlavní vchod do paláce.







Pak jsme přejeli do Ueno parku, zašli na chvilku do ZOO, ve většině pavilónu zvířata nebyla, všude byly cedule, že je takové horko, že nemohou být ve výběhu. Šli jsme tam cíleně na šmírování shoebilla, kterého jsem nikde jinde než v Japonsku neviděla. Panda už tam bohužel po roztržce Japonska s Čínou není, museli ji vrátit. Zašli jsme se podívat k významné šintoistické svatyni Ueno Tōshō-gū. Je zasvěcena Tokugawovi Iejasuovi, zakladateli šógunátu Tokugawa, který sjednotil Japonsko a zahájil období Edo. Na rozdíl od mnoha jiných památek v Tokyu tato svatyně zázrakem přežila ničivá zemětřesení i bombardování během druhé světové války, takže její budovy pocházejí přímo z roku 1651. U svatyně se zrovna konal bleší trh, tak jsme nakoukli.






Odpoledne jsme se přesunuli na Tokyo Metropolitan Government Building, která je hlavním sídlem tokijské metropolitní vlády. Veřejnosti jsou zpřístupněny dvě observatoře na 45. patře. - North Observation Deck a South Observation Deck. Obě se nacházejí ve výšce přibližně 202 metrů nad zemí. Z vyhlídky je vidět rozsáhlá zástavba Shinjuku, širší centrální Tokyo a za dobré viditelnosti i vzdálenější horizont. A je to zdarma! Tou dobou jsme už byli tak uvaření, že jsme si říkali, že další venkovní program prostě nezvládneme. Tak jsem šla nakupovat a zašli jsme si opět do Ichiran Ramen, který máme pár minut chůze od hotelu a nestojí se tam žádná fronta, protože není na turistickém místě. No a byl večer.



 


pondělí 3. srpna 2026

Japonsko 17. 7. 2026 - Osaka

 Pátek 17.7.

Naše první páteční zastávka byla u slavné „lví tlamy“. Namba Yasaka Shrine je šintoistická svatyně schovaná tak trochu mezi běžnými ulicemi v městské zástavbě čtvrti Naniwa. V areálu je hlavní svatyně (honden), vstupní prostor s menšími prvky typickými pro šintoistické svatyně a výrazná scénická stavba ve tvaru lví hlavy. Legenda a místní výklad to spojují s tím, že „lví tlama“ symbolicky polyká zlé duchy a neštěstí, a proto sem lidé chodí i pro štěstí v práci, ve škole nebo v osobních věcech.



Odtud jsme se přesunuli k Osaka Castle a počkali na otvíračku, která byla v devět. Osacký hrad je jeden ze symbolů Japonska i samotného města. Jeho kořeny sahají až do 16. století, později byl hrad zničen a následně znovu postaven rodem Tokugawa a během své historie padl a znovu vstal z popela ještě několikrát. Dnešní betonová stavba je pouze replikou z roku 1931, i přesto však stojí za návštěvu. V hradní věži je umístěno muzeum o historii stavby a celého města, z horního podlaží se vám navíc otevře krásný výhled do okolí. Za mě hrad spíš jen pro milovníky historie, ale pro tu vyhlídku stojí za návštěvu.








Kousek od Osackého hradu se nachází Osacké historické muzeum, stojí na místě, kde se kdysi nacházel palác Naniwa ze 7. století. Najdete tu rekonstrukci císařského paláce Naniwa-no-miya s figurínami v dobových oděvech a sloupy v životní velikosti. Modely města, obchodních ulic, přístavu a života v době Edo. Muzeum je moc pěkně uděláno a je z něj výhled i na hrad.









Další zastávkou byla Umeda Sky Building – Kuchu Teien Observatory. Tato nepřehlédnutelná stavba z roku 1993 vás neoslní ani tak svojí výškou jako spíše celkovým neobvyklým futuristickým vzezřením. Tvoří ji totiž dvě věže ze skla a oceli, které jsou nahoře vzájemně propojeny. V propojení se ve výšce 173 metrů nachází vyhlídková plošina s příhodným názvem „Observatoř plovoucí zahrady“ (Floating Garden Observatory). Dostanete se na ni proskleným rychlovýtahem a jezdícími schody a odměnou vám bude panoramatický pohled na celé město.




Odpoledne jsme se přesunuli do naší Dotonbori (hotel máme asi 400 metrů od ní) a vystáli jsme si asi 30minutovou frontu na slavný Ichiran Ramen. Je to známý japonský řetězec specializovaný téměř výhradně na hakatský tonkotsu ramen – tenké nudle v hutném, krémovém vývaru z vepřových kostí. Typické jsou pro něj individuální boxy zvané „flavour concentration booths“. Sedíte u pultu odděleného přepážkami od ostatních hostů. Před vámi je malé okénko do kuchyně, kterým obsluha převezme objednávku a podá ramen. Smyslem je, aby se zákazník soustředit pouze na chuť jídla.







pátek 9. srpna 2019

16. 7. 2019 - Osaka - Aquarium Kaiyukan, Tempozan Ferris Wheel, Dotonbori, Ichiran ramen, Glico, Kit Kat



V úterý ráno nás čekal přesun z Kyota do Osaky, shinkansenem to trvalo sotva 15 minut. Z nádraží jsme se potom metrem přesunuli na hotel, což už tak lehké nebylo, jelikož tou dobou již naše kufry dávno neměly výchozí váhu a my se ocitli uprostřed lidského mraveniště (byla zrovna špička, lidé spěchali do práce) neohrabaní, špatně pohybliví a zmatení. Do prvního metra se nám ani nepodařilo nasoukat, jak bylo natřískané. Díky za to, že v ranní špičce jede co tři minuty. Zcela vyplivnutí jsme se po hodině dostali k hotelu, který jsme také poměrně dlouho hledali, naštěstí bez problémů převzali zavazadla, a tak jsme měli celý půlden navíc k poznávání Osaky, než nás ubytují. Obecně v Japonsku (stejně jako i jinde) je check in mezi 15:00- 16:00, ale ve většině ubytování vám klidně i brzy ráno schovají zavazadla a vyřídí přihlašovací procedury. Koupili jsme si Osaka Kaiyu Ticket hned na shinkansenovém nádraží, v ceně této permošky byl vstup do ósackého akvária, kam jsme se ten den chystali, plus neomezená doprava po Osace na ten den, čehož jsme využili již k přepravě k hotelu. Na další dny jsme si pořídili dvoudenní Amazing pass, který fungoval také jako permoška na dopravu a měl v sobě již zdarma vstupy do řady památek, kam jsme šli. Opravdu se to vyplatilo a navíc jsme se nemuseli starat o jízdenky na metro a mohli neomezeně jezdit kam bylo libo.


Osaka je třetí největší město v Japonsku. Leží v oblasti Kinki na ostrově Honšú v místě, kde řeka Jodo ústí do Ósackého zálivu. Osaka byla odedávna velký přístav, odkud se vyjíždělo do Asie. Město je centrem a zároveň rodištěm Jakuzy. Dnes je to ilegální organizace umožnující za "mírný" poplatek řešit různé problémy (jako třeba neukázněné akcionáře, prostituci, drogy). Většinou lze poznat členy Jakuzy podle tetování. A kdykoli jsme viděli nějakého Asiata s tetováním, hned nám bylo jasné, že je mafián. :) Z hotelu jsme se vydali ke slavnému akváriu, kam jsme se moc těšili. Akvárií jsme po světě viděli už hodně, ale to v Osace pořád považujeme za nejlepší.


další poklop na kanál

Osaka Aquarium Kaiyukan se nachází nedaleko Osackého zálivu a patří mezi největší akvária na světě. Hned vedle stojí obří ruské kolo, které vás vyveze až do výšky 112 metrů. Štěpán má z výšek strach, ale překonal ho a šel se mnou, aby mě trochu utěšil po smutné příhodě, která se mi stala v akváriu, ale to předbíhám...


Tempozan Ferris Wheel


 
Akvárium bylo otevřeno v roce 1990. Na několika patrech se nachází 27 nádrží a každá představuje jinou oblast. Největší z nich, 9 metrů hluboká a 34 metrů dlouhá nádrž, je útočištěm žraloků velrybích, najdete tu ale i delfíny, kladivouny, rejnoky, tučňáky, kapybary, vydry, želvy, medúzy, tuleně... Obřím lákadlem je pak bazének, kde si můžete po důkladné očistě rukou, pohladit rejnoky a žraloky.






  

 





























 


 V akváriu jsme strávili několik hodin a moc jsme si to užili. Bohužel zážitek mi zhořkl tím, že se mi v předsálí u medúz podařilo nechat spadnout můj milovaný olympus přímo na objektiv z metr a půl výšky. No nepřežil, i když jsme zahájili resuscitaci. Obrečela jsem ho na záchodě u rejnoků... Vibroval, byl zkřivený a nešel nahodit. Štěpán mě utěšoval, že třeba půjde opravit, ale myslím, že ani on tomu moc nevěřil. Naštěstí s sebou tahám malý záložní sony, který mám už léta. Ne že bych počítala, že si rozmlátím foťák, ale sony krásně přibližuje, takže sem tam na detailní foto z dálky se hodil. Štěpán se mi posmíval, že tahám dva foťáky. No teď jsme za něj byli rádi, protože by už žádné fotky nebyly. Další den jsme zkrátili program, vygooglili jsme si nejbližší servis v Osace a vydali jsme se na záchranářskou misi. Kdyby to nebylo tak smutné, tak to bylo veselé. V servisu z nás byli paf, evidentně nohu bílého turisty práh překročit neviděli nikdy. Nakonec jsme jim pantomimicky vysvětlili náš problém, nikdo anglicky neuměl. Po nějaké době se podařilo sehnat technika, který ovládal i angličtinu a zdarma nám udělal diagnostiku zranění mého miláčka. Tak kupodivu objektiv prý ok, tomu se nám moc věřit nechtělo, protože byl zkřivený a Štěpán ho večer před tím narovnával soupravou vrtáčků a šroubováčků, které si pro tyto účely zakoupil v blízkém Daisu. Tělo bylo rozbité, možná by šlo opravit, ale stálo by to pomalu tolik co nový přístroj, plus trvalo by to týden a ten jsme neměli. Nabídli mi za slušné peníze nový foťák, ale bohužel ne ten můj typ, protože už v Japonsku prodávají jen novější verzi a ta mi nebyla sympatická. Mám Olympus PEN 8 v hnědém kabátku. Tak jsme odešli s prázdnou, ale s pocitem, že servis v Japonsku je pro nás velkým zážitkem a bylo by skvělé, kdyby i takto u nás fungovala péče o zákazníky. Několik dní jsem tesknila, brblala, že na starý se nedá moc točit video, ale nakonec jsem se uklidnila a smířila s tím, že prostě budu šetřit na jiný přístroj, který si doma koupím. No trochu předběhnu...v Tokyu si mě nový (starý typ) Olympus PEN 8 v hnědém designu našel. Náhodně jsme šli jinudy, narazili na podivný obchod, náhodou měli ještě starý typ, někde sehnali i mou barvu, prý už se nevyrábí...dostala jsem k němu i druhý "přibližovací" objektiv a navíc tax free, protože jsem cizinka. Pořád se mi klaněli, bylo to až komicky dojemné, jak litovali mou ztrátu, když jsem jim popisovala, co se stalo mému foťáčkovi. A navíc dohromady to stálo asi o pět tisíc méně než u nás. Jediná nepříjemná drobnost byla, že jsem ho mohla vybalit (a tedy i používat) až za hranicemi, jinak by podléhal dani. Hodný prodavač nám i na jiném přístroji ukázal, jak pak přenastavit japonštinu na češtinu, protože doma bychom si asi těžko samo poradili s rozsypaným čajem. 

Mám svůj hnědý foťák, a dokonce i s příběhem :) Jo a taky jsem v Tokyu vyhodila své sandále, nevydržely naše vražedné tempo a rozpálené cesty...


můj starý nový miláček

sál před medúzami, aby si návštěvníci zvykli na tmu...

a toto je poslední fotka mého starého Olympus PEN 8


Když jsem se uklidnila a doplakala, byla jsem tak unavená a mimo, že mě Štěpán zatáhl na ruské kolo, kam by za žádných okolností před tím nešel, protože se bojí výšek. Asi jsem musela vypadat opravdu zoufale, když se takto obětoval. Nalil do sebe kávu ve Starbucks a hurá do výšek. Vše zlé je k něčemu dobré, na kole vlastně zjistil, že mu to v kabince tolik nevadí a Tempozan Ferris Wheel nebylo jeho jediné ruské kolo, z kterého v Japonsku shlížel dolů.



Starbucks v přístavu




















a pak že boty ve své velikosti v Japonsku nesežene...




 Business Inn Sennichimae Hotel v Osace, hned vedle slavné Dotonbori





Když jsme přišli na pokoj, trochu jsme se vyděsili. Všude skvrny (postel byla ale čistá), klimatizace nefungovala (Štěpán ji zprovozňoval každý den pomocí pet lahve a pásku), nábytek se trochu rozpadal, světlo nesvítilo...no a za oknem probíhala stavba. Zas byl na japonské poměry obří, klimatizaci jsme nakonec nějak vyřešili, na pokoj chodili až večer, tak hluk nás neobtěžoval, no a ráno odcházeli ještě za svítání, tak nás dělníci ani nebudili. Hotel  byl trochu jako z hororu, nikdo v něm nebydlel, recepce byla pořád zavřená (mříží), a když jsme někoho sehnali, neuměl ani slovo anglicky. Kupodivu jsme těch pět nocí přežili. Poloha hotelu byla úžasná, hned o ulici dál byla slavná Dotonbori. A když člověk věděl, jak podivnými uličkami (prostitutky, opilci) kličkovat, na metro i JR vlaky to nebylo daleko, jen v podzemí jsme pak naťapkali kilometry, ale to nevadilo, aspoň byl prostor klimatizován.


























Odpoledne a večer jsme strávili couráním po okolí, nákupy, ochutnávkami dobrot na Dotonbori a zašli jsme si poprvé do Ichiran Ramen, což pro nás byl velký zážitek. Shodli jsme se, že to byl asi nejlepší ramen doposud. Z automatu si vyberete z nabídky, zaplatíte, vyjede lísteček, s tím vás usadí u stolečku se závěsem, který se rozhrne, dostanete své jídlo, závěs se zase zatáhne a vy si ve své "kóji" spokojeně debužírujete.











  Ichiran Ramen








Dotonbori je jedna dlouhá ulice vinoucí se podél kanálu mezi mosty Dōtonboribashi Bridge a Nipponbashi Bridge v městské části Namba. Dříve divadelní čtvrť je dnes známá především pro svůj noční život, soupeří tu o přízeň spolu mnoho restaurací, obchodů, pačinko heren a karaoke barů. Restaurace jsou známé svými plastickými obřími maketami jídel, které vám už z dálky napoví, co která nabízí.




Asahi pivo je NO.1
Jednou z věcí typických pro tuto oblast je světelný billboard Glico zobrazující běžce probíhajícího cílovou páskou. Slavný billboard byl poprvé rozsvícen v roce 1937, tehdy jako jediný svého druhu, a dnes je již šestá generace ikonického Glico Mana neoddělitelnou součástí městské kultury. Poslední a nejnovější design byl instalován a slavnostně rozsvícen v roce 2014 a nahradil tak svého předchůdce z roku 1998. Jinak firma vyrábí POCKY tyčinky :)







Přímo pod billboardem protíná řeku most Ebisubaši. Původně byl postaven kvůli snazšímu přístupu do blízké svatyně Ebisu, nyní poskytuje spojení mezi čtvrtí Šinsaibaši-sudži a nákupními pasážemi Ebisubaši-sudži. Most je zasvěcený jednomu z bohů japonského šintoismu, bohu štěstí a ochránci rybářů, Ebisu, který je jedním ze sedmi bohů štěstí a jediným z nich, jehož legenda pochází přímo z Japonska a nemá původ v hinduismu ani nepramení z vlivu božstev z Číny. Odjakživa byl vnímán jako bůh štěstí, radosti, bohatství, úspěchu a také zábavy.


japonské Kit Kat

U nás to rozhodně není dobrota číslo jedna, ale z internetu jsem stáhla informace, že Kit Kat se v Japonsku začal prodávat už v roce 1973. Prý si výrobce Nestlé všiml podivných nárůstů prodeje v určitých obdobích. Marketingové oddělení posléze zjistilo, že se jedná o měsíce, kdy se konají závěrečné zkoušky či přijímací řízení na univerzitu. Vše nejspíš způsobila jen šťastná náhoda. Název Kit Kat totiž Japoncům připomíná jejich pořekadlo Kitto Kattsu, což je vlastně fráze, kterou bychom mohli přeložit jako „Určitě to dokážeš“. Japonsko je obecně specifický trh, na němž se v sektoru sladkostí dají najít ty nejzajímavější příchutě. Obvykle se jedná o limitované edice, prodávané jen v určitý čas, nebo ve specifickém regionu. Mimo Japonsko je asi nejproslulejší tyčinka s příchutí zeleného čaje, Kit Kat Matcha. Já osobně miluju nejvíce wasabi příchuť a pak překvapivě malinovou. Škoda, že u nás mají jen nudnou čokoládovou a burákové máslo.






No a než jsme prošmejdili obchody, setmělo se a ulici ozářily neony.