Japonsko 10. 7. 2026 - Kyoto, Arashiyama

 Pátek 10. 7.

V půl šesté ráno jsme seděli v prvním možném vláčku do Arashiyamy a doufali, že nám vyjde to, co včera…pokud přijedete dost brzy, můžete zažít atmosféru místa bez lidí. A podařilo se. Za to ranní vstávání to opravdu stojí, v poledne se v bambusovém háji totiž už nedalo hnout. Naše první kroky tedy směřovaly do jednoho z nejikoničtějších míst v Japonsku, do Arashiyama Bamboo Forest. Vysoké bambusy zde dorůstají výšky až 25 metrů a vytvářejí dojem přírodní katedrály, kde se světlo jemně filtruje mezi zelenými stvoly. Bambus byl považován za symbol čistoty, síly a ochrany proti zlým duchům. Je velice silný, pevný a stabilní.

rozdíl pár hodin...

Jen pár minut chůze od bambusového háje se nachází umělecká instalace Kimono Forest, tvořená více než 600 sloupy potaženými tradičními látkami kimona. Každý válec představuje unikátní vzor vytvořený technikou Kyoto Yuzen, která se zde rozvíjela po staletí. 

Pak jsme sestoupili k řece a chvilku relaxovali u Togetsukyo Bridge, jehož název znamená „Most přechodu měsíce“. Legenda praví, že císař při pohledu na odraz měsíce na hladině řeky prohlásil, že měsíc po mostě kráčí. Most zde stojí již od 9. století a dnešní konstrukce z roku 1934 zachovává jeho tradiční vzhled. Z mostu se otevírají úchvatné výhledy na řeku Katsura, zalesněné svahy hor Arashiyamy i tradiční lodě, které se tiše pohybují po hladině. 

Další z navštívených chrámů byl chrám Tenryu-ji. Je to jeden z nejvýznamnějších zenových chrámů Japonska, zapsaný na seznam UNESCO. Chrám byl založen roku 1339 a jeho zahrada zůstala téměř nezměněna po více než 700 let. Kompozice jezírka, kamenů, stromů a hor v pozadí vytváří dokonalou harmonii přírody a architektury. 

Jen pár kroků od rušného bambusového lesa se nachází místo, které jako by patřilo do jiného světa. Okochi Sanso Villu nechal vybudovat jeden z největších filmových samurajů zlaté éry japonské kinematografie. Okochi Sanso není jedna zahrada, je to soustava několika propojených zahrad, které se postupně odvíjejí podél klikatých stezek. Vše působí naprosto přirozeně, jako by vznikla sama, bez lidského zásahu. Z vrcholku je pěkný výhled na Kyoto.

Z posledních sil jsme se doplazili (navigace se nám zbláznila, tak jsme si dali pár kiláků přes louky, zahrady, silnice…) na Otagi Nenbutsu-ji a zpětně jsem za to opravdu ráda, bylo to jedno z nejhezčích míst, kde jsme byli. Chrám byl založen už v roce 770 n. l., což z něj činí jeden z nejstarších buddhistických chrámů v oblasti. Původně se nacházel blízko centra města, ale opakované povodně a požáry vedly k jeho postupnému chátrání. V 50. letech 20. století byl chrám přesunut do zalesněných kopců Arashiyamy. Zlom v jeho historii nastal v roce 1955, kdy se zde usadil buddhistický mnich Nishimura Kōchō, který měl odvážnou a netradiční vizi, že vytvoří místo, kde se buddhismus propojí s lidskou radostí, humorem a individualitou. Dnes chrám proslul především díky více než 1200 kamenným sochám rakanů – žáků Buddhy – které vytvořili obyčejní lidé z celého Japonska. Každá socha je originál, má jiný výraz a vyjadřuje jedinečnou emoci nebo povahu.

Skrytým klenotem Arashiyamy je Adashino Nenbutsu-ji, chrám obklopený lesem, kde se nachází přes 8 000 kamenných soch a stél představujících duše mrtvých bez hrobů. Není to smutné místo v negativním smyslu – spíše prostor klidu, přijetí a smíření. Chrám založil v 8. století slavný mnich Kūkai a jeho cílem nebylo vytvořit velkolepý chrám, ale místo modlitby za ty, na které svět zapomněl. Celý areál je plný zeleně, porostlý mechem, obklopený stromy a prostoupený světlem. Zvlášť působivá je bambusová stezka za chrámem, která patří mezi nejklidnější bambusové cesty v celé Arashiyamě. Bez davů, bez hluku. 

Na nádraží jsme se svezli taxíkem, protože už jsme měli v nohách skoro 30.00 kroků a bylo úmorné vedro. Vlakem jsme dojeli zpět na Kyoto station a tam si dali další ramen. Tentokrát jsme zašli do „Ramenová uličky“ - Kyoto Ramen Koji. Jídlo si navolíte v automatu, obsluha vás pak usadí a přinese ramen. Restaurace jsou maličké a mají skvělou atmosféru. Vybrali jsme si Hakata Daruma Zenbu-nose Ramen, je to kjótská speciální varianta - bohatě obložený tonkotsu ramen, několik druhů vepřového, ochucené vejce, wontony a další toppingy. 

Japonsko 9. 7. 2026 - Kyoto, Uji

 

Čtvrtek 9.7. – náš první celý den. Nějak mi při plánování itineráře doma nedošlo, že po náročném letu a přesunu není úplně nejlepší volbou vstávat další den ve čtyři ráno. Ale zvládli jsme to a o půl šesté už seděli ve vláčku na Fushimi Inary, kde se nachází slavné červené torii. Vyplatilo se, sice tam pár lidí už bylo, ale nic hrozného, a tak jsme měli čas nejen fotit, ale i si vychutnávat krásnou atmosféru a zvuky přírody. Zapálili jsme za Fluppy svíčku a ztratili deštník (už máme nový), používáme ho jako obří slunečník, protože tady je to sluníčko spalující a každá minuta na něm je večer poznat… Z hlavního nádraží Kyoto Station je nejrychlejší cesta vlakem JR Nara Line, který jede směrem na Nara. Po přibližně pěti minutách jízdy vystoupíte na stanici Inari, která se nachází doslova pár kroků od vstupní brány svatyně. Fushimi Inari Taisha je hlavní svatyní božstva Inari, ochránce rýže, zemědělství, prosperity, obchodu a plodnosti. Inari patří mezi nejuctívanější japonská božstva a v celém Japonsku existuje více než 30 000 svatyní zasvěcených právě tomuto bohu, přičemž Fushimi Inari je jejich hlavním centrem. Svatyně byla založena roku 711, což z ní činí jednu z nejstarších svatyní v Kjótu. Nachází se na úpatí posvátné hory Inari, vysoké 233 metrů, která je považována za sídlo božstva.

Senbon Torii je nejslavnější část svatyně. Více než 10 000 jasně oranžových bran torii vytváří tunely, které se vinou po horských stezkách. Každá brána byla věnována firmou, rodinou nebo jednotlivcem jako prosba nebo poděkování bohu Inari. Cena za darování torii: malé brány: cca 150 000 ¥, velké brány: až 1 300 000 ¥. Na zadní straně každé brány je jméno dárce a datum věnování. Okružní stezka dlouhá cca 4 km vede lesem kolem menších svatyní, kamenných lišek (poslů boha Inari), studánek a oltářů. 

Cesta na vrchol a zpět trvá přibližně 2,5 – 3 hodiny. Celou cestu stráží sochy lišek s červenými bryndáky yodarekake. Ty v Japonsku představují mytologickou postavu kitsune, která je inteligentním tvorem s magickými schopnostmi. Tyto lišky jsou také považovány za posly či přímo vtělení božstva Inari, typicky se zobrazují v páru, kde představují muže a ženu. Většinou drží v tlamě nebo pod přední tlapou nějaký symbolický předmět, kterým je nejčastěji klíč, šperk, svazek rýže nebo papírový svitek.

Po prohlídce Fushimi Inarari jsme sešli zpět ke stanici Inari a nastoupili znovu na JR Nara Line, tentokrát směrem na Nara. Cesta do města Uji trvá přibližně dvacet minut. Uji patří k nejstarším městům v oblasti Kansai a je považováno za kolébku japonské čajové kultury. Již více než 800 let se zde pěstuje a zpracovává nejkvalitnější matcha v zemi. Hlavním magnetem města je buddhistický chrám Byōdō-in, zapsaný na seznam světového dědictví UNESCO. Jeho ikonická Síň Fénixe se nachází na desetijenové minci, což z ní činí jednu z nejznámějších staveb Japonska. Chrám byl založen v 11. století původně jako venkovská vila šlechtice Fujiwary no Yorimichi. O rok později byla přestavěna na buddhistický chrám. Budova se zrcadlí v klidné hladině jezírka, obklopená pečlivě komponovanou zahradou. Interiér skrývá pozlacenou sochu Buddhy Amidy a jemné nástěnné malby, které vyprávějí příběh o Čisté zemi – buddhistickém ráji. Prohlídka vnitřních prostor probíhá pouze s průvodcem a kapacita je omezená, proto je vhodné přijít co nejdříve. Nám se to tentokrát podařilo, před devíti lety byl vnitřní prostor v rekonstrukci. Vevnitř se ale nesmí fotit, tak zdokumentováno jen v hlavě 😊 Jen pár kroků od chrámu se rozprostírá řeka Uji, která protéká srdcem města. Dřevěný most Uji patří k nejstarším mostům v Japonsku, první konstrukce zde stála již v 7. století.  Nabízí krásné výhledy na proudící vodu, hory v pozadí a tradiční domy podél břehu.

Uji je považováno za nejlepší oblast pro pěstování čaje v Japonsku. Produkce se zaměřuje především na matcha a gyokuro. Dali jsme si matcha zmrzlinu a já si koupila matchu domů, plus k tomu set na přípravu, tak jsem na sebe zvědavá. Z Uji jsme pak přejeli zpátky na Kyoto Station, trochu tu zevlovali, podívali se z vyhlídky na KyotoTower. K večeři byl, jak jinak, zase ramen, tentokrát wagyu a maso se opravdu rozplývalo na jazyku.

Odpoledne jsme zašli do TeamLab Biovortex Kyoto, což je permanentní muzeum digitálního umění vytvořené japonskou uměleckou skupinou teamLab, známou svými inovativními světelnými, prostorovými a interaktivními instalacemi. Jde o největší týmLab museum v Japonsku.  Instalace propojují světlo, prostor, zvuk a lidskou interakci tak, že návštěvník není jen divákem, ale stává se součástí díla. Vstup do muzea je organizován pomocí časových slotů, které je nutné rezervovat předem. Po vstupu vás nečeká žádná jasně daná trasa ani mapka. Procházíte prostorem intuitivně. V jedné místnosti jsme nafasovali roušky a prodírali se mýdlovou pěnou, v jiné jsme hopsali mezi balóny, v další zase sledovali květiny, cítili vůně… prostě opravdu doporučujeme, vstupné není úplně levné, ale stojí za to.

Přílet do Japonska 7. - 8. 7. 2026

Je pondělí ráno a my vyrážíme směr… Japonsko 😊 Je to naše již třetí japonské dobrodružství. Byli jsme v roce 2011, 2019 a teď do třetice 2026. Opět začínáme ubytováním před odletem v Hotel NH Vienna Airport Conference Center, ráno dobrá snídaně a pak přesun na letiště… přiletíme do Tokia na Naritu, ale odtud se hned shinkansenem přesouváme dál, tak brzy ahoj z Kyota.

Chtěla bych napsat, že let byl v pohodě, ale to není tak úplně pravda. Po snídani jsme ještě relaxovali na pokoji a pak se vydali na odbavení, to proběhlo hladce. Nově ve Vídni nemusíte vytahovat elektroniku z batohu a tekutiny mohou být i dvoulitrová lahev. Letadlo mělo odlet plánovaný odlet na 13,30h. Boarding proběhl bez komplikací, ale když kapitán nahodil motory, nějak se mu to nezdálo, zahlásil, že je nutné se na to podívat… a odjel s námi mimo runway. Po minutách čekání na opravu, pak přišla šťastná zpráva, že opraveno, ale že musí pro jistotu vypnout a pak zapnout celý systém. No jenže pak přišlo nové hlášení, že se oprava nezdařila a že nás bude informovat o dalších krocích. Trochu jsme znejistěli, když k nám začala přijíždět technická auta a za nimi hasiči. Na podruhé už to vyšlo…nikdo v tu chvíli už ani nedoufal, že odletíme. Levý motor měl bebí. No odletěli jsme, sice o hodinu a půl později, ale jsme tu! Letěli jsme s Austrian Airlines, servis byl v pohodě, většina jídla poživatelná a za pár hodin (rozuměj 12), jsme se vybatolili na Naritě. Emigrační a celní proběhlo v klidu, byla to rychlovka, z domu jsme už měli všechno vyplněné online a připravený QR code. Bylo nám líto těch, kteří se s tím mořili až na místě, ale tak byla to jejich volba. Kufry přijely, my si vyměnili JR vouchery na pas (můžeme jezdit JR linkami a shinkanseny po celém Japonsku) a nechala jsem rovnou udělat i místenky na větší přejezdy, protože nově v Japonsku potřebujete mít rezervovaná speciální místa ve vlaku, když cestujete s velkými kufry.  A těch je na každý vagón jen několik. A tak se nám hned při první jízdě shinkansenem stalo, že jsme seděli oba v jiném vagónu, prostě nebylo už místo.  Přejeli jsme z Narity Narita expresem do Shinagawy a odtud pak jeli shinkansenem do Kyota, kde máme naše první ubytování. Spíme tu 5 nocí, pak se přesuneme do Osaky. Ubytovaní jsme ve stejném hotelu jako před devíti lety, jen hotel změnil název. Teď je to Hotel M’s EST Kyoto Station South. Má strategickou polohu u nádraží, což se hodí pro ranní výlety. Pokoje jsou klasické japonské, takže malé, ale stačí to. Odpoledne jsme si zašli na ramen a odpadli po náročné cestě.