Neděle 12.7.
V neděli ráno jsme vstávali
opět brzy a na půl šestou šli na autobusové nádraží, odkud nám jel přímý bus do
Kiyomizu-dera temple, který otevíral v šest ráno. Poloha hotelu
v blízkosti u nádraží je opravdu výhodná. V chrámovém komplexu jsme
zdaleka nebyli sami ani při otvíračce, ale oproti přeplněnosti chrámu
v pozdějších hodinách jsme si opravdu neměli na co stěžovat. 😊 Tento
chrám, položený v kopcích, byl založen již v 8. století, ale dochované budovy
jsou z roku 1633. Představuje symbiózu japonského buddhismu a šintoismu a jeho
název doslova znamená “chrám čisté vody”. Přímo na jeho pozemku stojí
šintoistická svatyně (zasvěcená lásce a vztahům) a teče tudy posvátný vodopád,
jehož voda je považována za léčivou. Srdcem areálu je hlavní hala (Hondō),
která je pozoruhodná svou rozlehlou terasou podpíranou stovkami dřevěných
sloupů, která ční nad strmým srázem a nabízí krásný výhled na město. Oficiální
popis chrámu uvádí, že terasa je přibližně 13 metrů nad zemí (zhruba výška
čtyřpatrového domu), a zdůrazňuje tradiční tesařské řešení konstrukce, které je
slavné mimo jiné tím, že působí jako „stavba bez hřebíků“ (pevnost je dosažena
tesařskými spoji a systémem trámů). Výraz „skočit z Kijomizu“ je japonský
ekvivalent českého výrazu „skočit do něčeho po hlavě“. Je to odkaz na pověru z
období Edo, podle které se každému, kdo přežije skok z chrámové terasy do
údolí, splní jeho přání. Přežít takový skok je možné – bujná vegetace pod
terasou může zmírnit pád šťastnějšího poutníka. Ovšem skákat z terasy je dnes
zakázáno. Během období Edo zde bylo zaznamenáno 234 skokanů, z nichž 85,4 %
přežilo. Otowa Waterfall je pramen přímo pod hlavní halou Kiyomizu-dera a je to
jeden z důvodů, proč chrám vůbec vznikl a proč se jmenuje „Kiyomizu“ (čistá
voda). Vodopád se dělí do třech proudů, z nichž každý symbolizuje něco jiného.
Etiketa říká: vyberte si jen jeden proud, podle toho, co je pro vás
nejdůležitější. Pít ze všech tří se považuje za chamtivé (a “příliš si přát”).
Když stojíte čelem k vodopádu, je to zleva úspěch ve studiu, uprostřed láska,
zprava dlouhověkost a zdraví. Intuitivně jsme si jeden vybrali a napili se
z něj, až potom jsme zjistili, že je to ten, který bychom si vybrali i
vědomě. 😊
Došli jsme až k Yasaka
Shrine. Podle oficiálních údajů svatyně sahá její tradice až k roku 656 a je
známá jako hlavní pořadatel slavného festivalu Gion Matsuri. Jako šintoistická svatyně
funguje primárně pro „uvedení do souladu“ a lidé přijdou, vhodí minci, zazvoní,
ukloní se, tlesknou a v tichu si něco řeknou.
Z Yasaka Shrine jsme se vydali na procházku čtvrtí Gion. Jen jsme se tak toulali a kochali, v neděli ráno tu ještě nebylo moc lidí, tak to mělo příjemnou atmosféru – voda, vrby, mostky, tradiční domy. Uličky jsou lemované dřevěnými domy, které dříve sloužily jako čajovny, dnes se tady nachází řada velmi drahých restaurací, obchody s luxusním zbožím a samozřejmě čajovny.
Před desátou jsme dojeli ke
Ginkaku-ji. Bylo už takové teplo, a to jsme chodili pod deštníkem, že jsme
vyhledávali opravdu každou možnost ochlazení. Japonska zasáhla nebývalá vlna
veder, tak máme radost. Pobyt venku se vůbec nedoporučuje. 😊 V
překladu Chrám Stříbrného pavilonu je buddhistický chrám, postavený v roce
1482 jako klidné místo, kam se mohl uchýlit šógun Ašikaga Jošimasa, pokud si
chtěl odpočinout a uniknout hrůzám zuřící občanské války. Jméno je poněkud
matoucí, neboť šógunův záměr pokrýt pavilon stříbrem se nepodařilo uskutečnit.
Z celého chrámového komplexu se dodnes dochoval pouze Stříbrný
pavilon. Mimo něj je součástí chrámu zalesněná plocha pokrytá různými
druhy mechu a japonská zahrada. Kamenná zahrada v Ginkaku-ji je obzvláště známá
– hromada písku, zřejmě tam zanechaná dělníky, když byla jejich práce
přerušena, se stala součástí zahrady a říká se, že symbolizuje horu Fudži.
Kousek od Ginkaku-ji se vine Philosopher’s Path. Stezka filozofů je v červenci prakticky dar: je tu víc stínu, voda v kanálu dává vzduchu jiný nádech. Zastavujete se u mostků, díváte se do vody, zvuk cikád a kroků po cestě vytvoří zvláštní rytmus. Tento asi dvou kilometrový chodník se vine kolem vodního kanálu, který je lemován sakurami. Začíná kousek od Stříbrného pavilonu a ústí u chrámu Nanzen-ji. Stezka byla pojmenována podle Nišidy Kitara, profesora filozofie na Kyotské univerzitě, který se po ní pravidelně vydával na procházku. Došli jsme až na konec a nahlédli ještě do chrámu Nanzen-ji. Nanzen-ji byl postaven jako sídlo odstoupivšího císaře Kamejama, po jeho smrti v roce 1291 byl vysvěcen jako zenový chrám. Nyní je chrám sídlem představitelů školy zenového buddhismu Rinzai. Chrám byl prakticky zničen během občanské války v 15. století, současná podoba je ze století 17. století. Velmi přitažlivou turistickou atrakcí v komplexu je akvadukt z červených cihel z roku 1890. Byl postaven v západním stylu jako součást ambiciózního projektu, přiváděl vodu a zboží ze sousední prefektury Šiga do Kyota.
No a pak jsme se doplazili na metro a hurá na večeři. Tentokrát byl tonkatsu řízek.
Žádné komentáře:
Okomentovat