Sobota 11.7.
Naše první zastávka dne byl Zlatý
pavilon. Stáli jsme jako první ve frontě na otvíračku a dobře jsme udělali,
chvilku po otevření již proudily davy, tak jsme měli radost, že se přesouváme
po prohlídce dál. Chrám Zlatého pavilonu byl postaven v roce 1397 a měl sloužit
původně jako obydlí pro rezignujícího šóguna Ašikaga Jošimicua. Jeho syn ale
následně přeměnil budovu v buddhistický chrám patřící zenové sektě Rinzai. Je
třípatrový a každé patro odpovídá jinému architektonickému stylu – dole je styl
aristokratických sídel, uprostřed styl samurajských obydlí a nahoře zenový
chrámový styl. Právě horní dvě patra jsou pokrytá plátky
ryzího zlata, které však nepůsobí okázale ani křiklavě. Zvlášť ráno má
zlato spíš teplý, tlumený tón, který se mění podle světla, počasí a úhlu
pohledu. Ve Zlatém pavilonu jsou prý také uchovávány části ostatků Buddhy. Na
střeše je „čínský fénix“. V roce 1950 mladý buddhistický mnich posedlý tímto
chrámem založil v budově požár, který Kinkaku-ji zcela zničil. Rekonstrukce
byla dokončena v roce 1955. Chrám samotný slouží tedy jako relikviář a není
přístupný veřejnosti.
Před polednem jsme dorazili
k Nijo Castle, který byl sídlem šógunů Tokugawa, skutečných vládců
Japonska. Císař sídlil v Kjótu, ale skutečná moc byla tady. Celý komplex je
navržen tak, aby tuto hierarchii jasně sděloval. Bohužel se v interiérech
nesmí fotit (při naší první návštěvě Japonska v roce 2011 to ještě bylo
dovoleno), tak fotodokumentace je jen ze zahrad. Srdcem areálu je palác
Ninomaru. Před vstupem se zouvají boty a hned první krok po dřevěné podlaze
vydá jemný, ale zřetelný zvuk. Takzvané slavičí podlahy byly
bezpečnostním prvkem – měly upozornit na vetřelce. Nejde o obyčejné vrzání, ale
o jemné, vysoké tóny připomínající zpěv slavíka, jak ho vnímali Japonci. Zvuk
vzniká třením kovových hřebíků a objímek pod podlahovými prkny, které se při
došlápnutí nepatrně pohybují. Interiéry paláce jsou bohatě zdobené, ale
nepůsobí přehnaně luxusně. Malby na posuvných stěnách zobrazují borovice,
tygry, krajiny – symboly stability, síly a řádu. Součástí palácového komplexu
je také slavná brána Karamon, která je bohatě zdobená řezbami a zlatými
detaily. Tato brána sloužila jako ceremoniální vstup.
Ninomaru Garden je tradiční
japonská zahrada s jezírkem, kamennými ostrůvky, pečlivě tvarovanými stromy a
harmonickou kompozicí, která je krásná v každém ročním období. Další částí je
Seiryū-en Garden, modernější zahrada z 20. století, která kombinuje tradiční
prvky s otevřenějším prostorem a čajovými domky. V areálu roste velké množství
třešní, takže na jaře je hrad oblíbeným místem pro pozorování rozkvetlé sakury.
Celý hradní komplex je obklopen masivními zdmi a vodními příkopy, které
sloužily k obraně. Dochovaly se i části původního opevnění a strážních budov,
díky nimž si návštěvník může dobře představit, jak byl hrad chráněn v době
samurajů.
Odpoledne jsme zajeli na Nishiki
Market. Dali si wagyu ražniči, já mořského ježka a škeble a Štěpán lupínky
z batátů. Bylo to moc dobré. Tržnice Nishiki je stará čtyři sta let,
ulice je úzká, zastřešená a táhne se v délce zhruba čtyř set metrů. Po obou
stranách stojí desítky malých obchodů, z nichž každý se specializuje na něco
jiného. Některé fungují po generace a prodávají jediný typ zboží – jen ryby,
jen sladkosti, jen nakládanou zeleninu. Jiné kombinují prodej s malým bistrem
nebo ochutnávkou. Nishiki Market má svá nepsaná pravidla. Nejí
se za chůze. Pokud si koupíte něco k jídlu, sníte to u stánku nebo si
stoupnete stranou. Ulice je úzká a slouží hlavně k průchodu. Místní to
respektují a od turistů se to očekává také.
Žádné komentáře:
Okomentovat