Japonsko 12. 7. 2026 - Kyoto

 

Neděle 12.7.

V neděli ráno jsme vstávali opět brzy a na půl šestou šli na autobusové nádraží, odkud nám jel přímý bus do Kiyomizu-dera temple, který otevíral v šest ráno. Poloha hotelu v blízkosti u nádraží je opravdu výhodná. V chrámovém komplexu jsme zdaleka nebyli sami ani při otvíračce, ale oproti přeplněnosti chrámu v pozdějších hodinách jsme si opravdu neměli na co stěžovat. 😊 Tento chrám, položený v kopcích, byl založen již v 8. století, ale dochované budovy jsou z roku 1633. Představuje symbiózu japonského buddhismu a šintoismu a jeho název doslova znamená “chrám čisté vody”. Přímo na jeho pozemku stojí šintoistická svatyně (zasvěcená lásce a vztahům) a teče tudy posvátný vodopád, jehož voda je považována za léčivou. Srdcem areálu je hlavní hala (Hondō), která je pozoruhodná svou rozlehlou terasou podpíranou stovkami dřevěných sloupů, která ční nad strmým srázem a nabízí krásný výhled na město. Oficiální popis chrámu uvádí, že terasa je přibližně 13 metrů nad zemí (zhruba výška čtyřpatrového domu), a zdůrazňuje tradiční tesařské řešení konstrukce, které je slavné mimo jiné tím, že působí jako „stavba bez hřebíků“ (pevnost je dosažena tesařskými spoji a systémem trámů). Výraz „skočit z Kijomizu“ je japonský ekvivalent českého výrazu „skočit do něčeho po hlavě“. Je to odkaz na pověru z období Edo, podle které se každému, kdo přežije skok z chrámové terasy do údolí, splní jeho přání. Přežít takový skok je možné – bujná vegetace pod terasou může zmírnit pád šťastnějšího poutníka. Ovšem skákat z terasy je dnes zakázáno. Během období Edo zde bylo zaznamenáno 234 skokanů, z nichž 85,4 % přežilo. Otowa Waterfall je pramen přímo pod hlavní halou Kiyomizu-dera a je to jeden z důvodů, proč chrám vůbec vznikl a proč se jmenuje „Kiyomizu“ (čistá voda). Vodopád se dělí do třech proudů, z nichž každý symbolizuje něco jiného. Etiketa říká: vyberte si jen jeden proud, podle toho, co je pro vás nejdůležitější. Pít ze všech tří se považuje za chamtivé (a “příliš si přát”). Když stojíte čelem k vodopádu, je to zleva úspěch ve studiu, uprostřed láska, zprava dlouhověkost a zdraví. Intuitivně jsme si jeden vybrali a napili se z něj, až potom jsme zjistili, že je to ten, který bychom si vybrali i vědomě. 😊

Z Kiyomizu-dera temple jsme sešli dolů kolem Yasaka Pagoda, což je 46 metrů vysoká pětipatrová pagoda, která tvoří ikonickou dominantu historické čtvrti Higašijama v Kjótu. 

Došli jsme až k Yasaka Shrine. Podle oficiálních údajů svatyně sahá její tradice až k roku 656 a je známá jako hlavní pořadatel slavného festivalu Gion Matsuri. Jako šintoistická svatyně funguje primárně pro „uvedení do souladu“ a lidé přijdou, vhodí minci, zazvoní, ukloní se, tlesknou a v tichu si něco řeknou.

Z Yasaka Shrine jsme se vydali na procházku čtvrtí Gion. Jen jsme se tak toulali a kochali, v neděli ráno tu ještě nebylo moc lidí, tak to mělo příjemnou atmosféru – voda, vrby, mostky, tradiční domy. Uličky jsou lemované dřevěnými domy, které dříve sloužily jako čajovny, dnes se tady nachází řada velmi drahých restaurací, obchody s luxusním zbožím a samozřejmě čajovny.

 

Před desátou jsme dojeli ke Ginkaku-ji. Bylo už takové teplo, a to jsme chodili pod deštníkem, že jsme vyhledávali opravdu každou možnost ochlazení. Japonska zasáhla nebývalá vlna veder, tak máme radost. Pobyt venku se vůbec nedoporučuje. 😊 V překladu Chrám Stříbrného pavilonu je buddhistický chrám, postavený v roce 1482 jako klidné místo, kam se mohl uchýlit šógun Ašikaga Jošimasa, pokud si chtěl odpočinout a uniknout hrůzám zuřící občanské války. Jméno je poněkud matoucí, neboť šógunův záměr pokrýt pavilon stříbrem se nepodařilo uskutečnit. Z celého chrámového komplexu se dodnes dochoval pouze Stříbrný pavilon. Mimo něj je součástí chrámu zalesněná plocha pokrytá různými druhy mechu a japonská zahrada. Kamenná zahrada v Ginkaku-ji je obzvláště známá – hromada písku, zřejmě tam zanechaná dělníky, když byla jejich práce přerušena, se stala součástí zahrady a říká se, že symbolizuje horu Fudži.

Kousek od Ginkaku-ji se vine Philosopher’s Path. Stezka filozofů je v červenci prakticky dar: je tu víc stínu, voda v kanálu dává vzduchu jiný nádech. Zastavujete se u mostků, díváte se do vody, zvuk cikád a kroků po cestě vytvoří zvláštní rytmus. Tento asi dvou kilometrový chodník se vine kolem vodního kanálu, který je lemován sakurami. Začíná kousek od Stříbrného pavilonu a ústí u chrámu Nanzen-ji. Stezka byla pojmenována podle Nišidy Kitara, profesora filozofie na Kyotské univerzitě, který se po ní pravidelně vydával na procházku. Došli jsme až na konec a nahlédli ještě do chrámu Nanzen-ji. Nanzen-ji byl postaven jako sídlo odstoupivšího císaře Kamejama, po jeho smrti v roce 1291 byl vysvěcen jako zenový chrám. Nyní je chrám sídlem představitelů školy zenového buddhismu Rinzai. Chrám byl prakticky zničen během občanské války v 15. století, současná podoba je ze století 17. století.  Velmi přitažlivou turistickou atrakcí v komplexu je akvadukt z červených cihel z roku 1890. Byl postaven v západním stylu jako součást ambiciózního projektu, přiváděl vodu a zboží ze sousední prefektury Šiga do Kyota. 

No a pak jsme se doplazili na metro a hurá na večeři. Tentokrát byl tonkatsu řízek.

 

Japonsko 11. 7. 2026 - Kyoto

 Sobota 11.7.

Naše první zastávka dne byl Zlatý pavilon. Stáli jsme jako první ve frontě na otvíračku a dobře jsme udělali, chvilku po otevření již proudily davy, tak jsme měli radost, že se přesouváme po prohlídce dál. Chrám Zlatého pavilonu byl postaven v roce 1397 a měl sloužit původně jako obydlí pro rezignujícího šóguna Ašikaga Jošimicua. Jeho syn ale následně přeměnil budovu v buddhistický chrám patřící zenové sektě Rinzai. Je třípatrový a každé patro odpovídá jinému architektonickému stylu – dole je styl aristokratických sídel, uprostřed styl samurajských obydlí a nahoře zenový chrámový styl. Právě horní dvě patra jsou pokrytá plátky ryzího zlata, které však nepůsobí okázale ani křiklavě. Zvlášť ráno má zlato spíš teplý, tlumený tón, který se mění podle světla, počasí a úhlu pohledu. Ve Zlatém pavilonu jsou prý také uchovávány části ostatků Buddhy. Na střeše je „čínský fénix“. V roce 1950 mladý buddhistický mnich posedlý tímto chrámem založil v budově požár, který Kinkaku-ji zcela zničil. Rekonstrukce byla dokončena v roce 1955. Chrám samotný slouží tedy jako relikviář a není přístupný veřejnosti.

Pak jsme se kousek přesunuli busem k chrámu Ryoan-ji. Vstupní brána je nenápadná, areál tichý, bez výrazných orientačních bodů. Když projdete areálem a dostaneš se k hlavní budově, otevře se před vámi kamenná zahrada – obdélníkovým prostorem s bílým štěrkem a patnácti kameny uspořádanými do skupin tak, že z žádného místa není vidět všech patnáct najednou. Žádné květiny, žádná voda, žádné barvy. Sedíte na dřevěné verandě a díváte se. Zahrada nic nevysvětluje. Neříká, co máte vidět, ani jak dlouho se dívat. Slavné tvrzení, že z žádného místa neuvidíš všech patnáct kamenů najednou, není hádankou, ale principem – vždy ti něco chybí. Stejně jako v běžném životě. V další části areálu vás už ale čeká jiný svět – jezírko Kyōyochi, stromy, mech, cestičky.

Před polednem jsme dorazili k Nijo Castle, který byl sídlem šógunů Tokugawa, skutečných vládců Japonska. Císař sídlil v Kjótu, ale skutečná moc byla tady. Celý komplex je navržen tak, aby tuto hierarchii jasně sděloval. Bohužel se v interiérech nesmí fotit (při naší první návštěvě Japonska v roce 2011 to ještě bylo dovoleno), tak fotodokumentace je jen ze zahrad. Srdcem areálu je palác Ninomaru. Před vstupem se zouvají boty a hned první krok po dřevěné podlaze vydá jemný, ale zřetelný zvuk. Takzvané slavičí podlahy byly bezpečnostním prvkem – měly upozornit na vetřelce. Nejde o obyčejné vrzání, ale o jemné, vysoké tóny připomínající zpěv slavíka, jak ho vnímali Japonci. Zvuk vzniká třením kovových hřebíků a objímek pod podlahovými prkny, které se při došlápnutí nepatrně pohybují. Interiéry paláce jsou bohatě zdobené, ale nepůsobí přehnaně luxusně. Malby na posuvných stěnách zobrazují borovice, tygry, krajiny – symboly stability, síly a řádu. Součástí palácového komplexu je také slavná brána Karamon, která je bohatě zdobená řezbami a zlatými detaily. Tato brána sloužila jako ceremoniální vstup.

Ninomaru Garden je tradiční japonská zahrada s jezírkem, kamennými ostrůvky, pečlivě tvarovanými stromy a harmonickou kompozicí, která je krásná v každém ročním období. Další částí je Seiryū-en Garden, modernější zahrada z 20. století, která kombinuje tradiční prvky s otevřenějším prostorem a čajovými domky. V areálu roste velké množství třešní, takže na jaře je hrad oblíbeným místem pro pozorování rozkvetlé sakury. Celý hradní komplex je obklopen masivními zdmi a vodními příkopy, které sloužily k obraně. Dochovaly se i části původního opevnění a strážních budov, díky nimž si návštěvník může dobře představit, jak byl hrad chráněn v době samurajů.

Odpoledne jsme zajeli na Nishiki Market. Dali si wagyu ražniči, já mořského ježka a škeble a Štěpán lupínky z batátů. Bylo to moc dobré. Tržnice Nishiki je stará čtyři sta let, ulice je úzká, zastřešená a táhne se v délce zhruba čtyř set metrů. Po obou stranách stojí desítky malých obchodů, z nichž každý se specializuje na něco jiného. Některé fungují po generace a prodávají jediný typ zboží – jen ryby, jen sladkosti, jen nakládanou zeleninu. Jiné kombinují prodej s malým bistrem nebo ochutnávkou. Nishiki Market má svá nepsaná pravidla. Nejí se za chůze. Pokud si koupíte něco k jídlu, sníte to u stánku nebo si stoupnete stranou. Ulice je úzká a slouží hlavně k průchodu. Místní to respektují a od turistů se to očekává také.

Japonsko 10. 7. 2026 - Kyoto, Arashiyama

 Pátek 10. 7.

V půl šesté ráno jsme seděli v prvním možném vláčku do Arashiyamy a doufali, že nám vyjde to, co včera…pokud přijedete dost brzy, můžete zažít atmosféru místa bez lidí. A podařilo se. Za to ranní vstávání to opravdu stojí, v poledne se v bambusovém háji totiž už nedalo hnout. Naše první kroky tedy směřovaly do jednoho z nejikoničtějších míst v Japonsku, do Arashiyama Bamboo Forest. Vysoké bambusy zde dorůstají výšky až 25 metrů a vytvářejí dojem přírodní katedrály, kde se světlo jemně filtruje mezi zelenými stvoly. Bambus byl považován za symbol čistoty, síly a ochrany proti zlým duchům. Je velice silný, pevný a stabilní.

rozdíl pár hodin...

Jen pár minut chůze od bambusového háje se nachází umělecká instalace Kimono Forest, tvořená více než 600 sloupy potaženými tradičními látkami kimona. Každý válec představuje unikátní vzor vytvořený technikou Kyoto Yuzen, která se zde rozvíjela po staletí. 

Pak jsme sestoupili k řece a chvilku relaxovali u Togetsukyo Bridge, jehož název znamená „Most přechodu měsíce“. Legenda praví, že císař při pohledu na odraz měsíce na hladině řeky prohlásil, že měsíc po mostě kráčí. Most zde stojí již od 9. století a dnešní konstrukce z roku 1934 zachovává jeho tradiční vzhled. Z mostu se otevírají úchvatné výhledy na řeku Katsura, zalesněné svahy hor Arashiyamy i tradiční lodě, které se tiše pohybují po hladině. 

Další z navštívených chrámů byl chrám Tenryu-ji. Je to jeden z nejvýznamnějších zenových chrámů Japonska, zapsaný na seznam UNESCO. Chrám byl založen roku 1339 a jeho zahrada zůstala téměř nezměněna po více než 700 let. Kompozice jezírka, kamenů, stromů a hor v pozadí vytváří dokonalou harmonii přírody a architektury. 

Jen pár kroků od rušného bambusového lesa se nachází místo, které jako by patřilo do jiného světa. Okochi Sanso Villu nechal vybudovat jeden z největších filmových samurajů zlaté éry japonské kinematografie. Okochi Sanso není jedna zahrada, je to soustava několika propojených zahrad, které se postupně odvíjejí podél klikatých stezek. Vše působí naprosto přirozeně, jako by vznikla sama, bez lidského zásahu. Z vrcholku je pěkný výhled na Kyoto.

Z posledních sil jsme se doplazili (navigace se nám zbláznila, tak jsme si dali pár kiláků přes louky, zahrady, silnice…) na Otagi Nenbutsu-ji a zpětně jsem za to opravdu ráda, bylo to jedno z nejhezčích míst, kde jsme byli. Chrám byl založen už v roce 770 n. l., což z něj činí jeden z nejstarších buddhistických chrámů v oblasti. Původně se nacházel blízko centra města, ale opakované povodně a požáry vedly k jeho postupnému chátrání. V 50. letech 20. století byl chrám přesunut do zalesněných kopců Arashiyamy. Zlom v jeho historii nastal v roce 1955, kdy se zde usadil buddhistický mnich Nishimura Kōchō, který měl odvážnou a netradiční vizi, že vytvoří místo, kde se buddhismus propojí s lidskou radostí, humorem a individualitou. Dnes chrám proslul především díky více než 1200 kamenným sochám rakanů – žáků Buddhy – které vytvořili obyčejní lidé z celého Japonska. Každá socha je originál, má jiný výraz a vyjadřuje jedinečnou emoci nebo povahu.

Skrytým klenotem Arashiyamy je Adashino Nenbutsu-ji, chrám obklopený lesem, kde se nachází přes 8 000 kamenných soch a stél představujících duše mrtvých bez hrobů. Není to smutné místo v negativním smyslu – spíše prostor klidu, přijetí a smíření. Chrám založil v 8. století slavný mnich Kūkai a jeho cílem nebylo vytvořit velkolepý chrám, ale místo modlitby za ty, na které svět zapomněl. Celý areál je plný zeleně, porostlý mechem, obklopený stromy a prostoupený světlem. Zvlášť působivá je bambusová stezka za chrámem, která patří mezi nejklidnější bambusové cesty v celé Arashiyamě. Bez davů, bez hluku. 

Na nádraží jsme se svezli taxíkem, protože už jsme měli v nohách skoro 30.00 kroků a bylo úmorné vedro. Vlakem jsme dojeli zpět na Kyoto station a tam si dali další ramen. Tentokrát jsme zašli do „Ramenová uličky“ - Kyoto Ramen Koji. Jídlo si navolíte v automatu, obsluha vás pak usadí a přinese ramen. Restaurace jsou maličké a mají skvělou atmosféru. Vybrali jsme si Hakata Daruma Zenbu-nose Ramen, je to kjótská speciální varianta - bohatě obložený tonkotsu ramen, několik druhů vepřového, ochucené vejce, wontony a další toppingy.