Japonsko 11. 7. 2026 - Kyoto

 Sobota 11.7.

Naše první zastávka dne byl Zlatý pavilon. Stáli jsme jako první ve frontě na otvíračku a dobře jsme udělali, chvilku po otevření již proudily davy, tak jsme měli radost, že se přesouváme po prohlídce dál. Chrám Zlatého pavilonu byl postaven v roce 1397 a měl sloužit původně jako obydlí pro rezignujícího šóguna Ašikaga Jošimicua. Jeho syn ale následně přeměnil budovu v buddhistický chrám patřící zenové sektě Rinzai. Je třípatrový a každé patro odpovídá jinému architektonickému stylu – dole je styl aristokratických sídel, uprostřed styl samurajských obydlí a nahoře zenový chrámový styl. Právě horní dvě patra jsou pokrytá plátky ryzího zlata, které však nepůsobí okázale ani křiklavě. Zvlášť ráno má zlato spíš teplý, tlumený tón, který se mění podle světla, počasí a úhlu pohledu. Ve Zlatém pavilonu jsou prý také uchovávány části ostatků Buddhy. Na střeše je „čínský fénix“. V roce 1950 mladý buddhistický mnich posedlý tímto chrámem založil v budově požár, který Kinkaku-ji zcela zničil. Rekonstrukce byla dokončena v roce 1955. Chrám samotný slouží tedy jako relikviář a není přístupný veřejnosti.

Pak jsme se kousek přesunuli busem k chrámu Ryoan-ji. Vstupní brána je nenápadná, areál tichý, bez výrazných orientačních bodů. Když projdete areálem a dostaneš se k hlavní budově, otevře se před vámi kamenná zahrada – obdélníkovým prostorem s bílým štěrkem a patnácti kameny uspořádanými do skupin tak, že z žádného místa není vidět všech patnáct najednou. Žádné květiny, žádná voda, žádné barvy. Sedíte na dřevěné verandě a díváte se. Zahrada nic nevysvětluje. Neříká, co máte vidět, ani jak dlouho se dívat. Slavné tvrzení, že z žádného místa neuvidíš všech patnáct kamenů najednou, není hádankou, ale principem – vždy ti něco chybí. Stejně jako v běžném životě. V další části areálu vás už ale čeká jiný svět – jezírko Kyōyochi, stromy, mech, cestičky.

Před polednem jsme dorazili k Nijo Castle, který byl sídlem šógunů Tokugawa, skutečných vládců Japonska. Císař sídlil v Kjótu, ale skutečná moc byla tady. Celý komplex je navržen tak, aby tuto hierarchii jasně sděloval. Bohužel se v interiérech nesmí fotit (při naší první návštěvě Japonska v roce 2011 to ještě bylo dovoleno), tak fotodokumentace je jen ze zahrad. Srdcem areálu je palác Ninomaru. Před vstupem se zouvají boty a hned první krok po dřevěné podlaze vydá jemný, ale zřetelný zvuk. Takzvané slavičí podlahy byly bezpečnostním prvkem – měly upozornit na vetřelce. Nejde o obyčejné vrzání, ale o jemné, vysoké tóny připomínající zpěv slavíka, jak ho vnímali Japonci. Zvuk vzniká třením kovových hřebíků a objímek pod podlahovými prkny, které se při došlápnutí nepatrně pohybují. Interiéry paláce jsou bohatě zdobené, ale nepůsobí přehnaně luxusně. Malby na posuvných stěnách zobrazují borovice, tygry, krajiny – symboly stability, síly a řádu. Součástí palácového komplexu je také slavná brána Karamon, která je bohatě zdobená řezbami a zlatými detaily. Tato brána sloužila jako ceremoniální vstup.

Ninomaru Garden je tradiční japonská zahrada s jezírkem, kamennými ostrůvky, pečlivě tvarovanými stromy a harmonickou kompozicí, která je krásná v každém ročním období. Další částí je Seiryū-en Garden, modernější zahrada z 20. století, která kombinuje tradiční prvky s otevřenějším prostorem a čajovými domky. V areálu roste velké množství třešní, takže na jaře je hrad oblíbeným místem pro pozorování rozkvetlé sakury. Celý hradní komplex je obklopen masivními zdmi a vodními příkopy, které sloužily k obraně. Dochovaly se i části původního opevnění a strážních budov, díky nimž si návštěvník může dobře představit, jak byl hrad chráněn v době samurajů.

Odpoledne jsme zajeli na Nishiki Market. Dali si wagyu ražniči, já mořského ježka a škeble a Štěpán lupínky z batátů. Bylo to moc dobré. Tržnice Nishiki je stará čtyři sta let, ulice je úzká, zastřešená a táhne se v délce zhruba čtyř set metrů. Po obou stranách stojí desítky malých obchodů, z nichž každý se specializuje na něco jiného. Některé fungují po generace a prodávají jediný typ zboží – jen ryby, jen sladkosti, jen nakládanou zeleninu. Jiné kombinují prodej s malým bistrem nebo ochutnávkou. Nishiki Market má svá nepsaná pravidla. Nejí se za chůze. Pokud si koupíte něco k jídlu, sníte to u stánku nebo si stoupnete stranou. Ulice je úzká a slouží hlavně k průchodu. Místní to respektují a od turistů se to očekává také.

Japonsko 9. 7. 2026 - Kyoto, Uji

 

Čtvrtek 9.7. – náš první celý den. Nějak mi při plánování itineráře doma nedošlo, že po náročném letu a přesunu není úplně nejlepší volbou vstávat další den ve čtyři ráno. Ale zvládli jsme to a o půl šesté už seděli ve vláčku na Fushimi Inary, kde se nachází slavné červené torii. Vyplatilo se, sice tam pár lidí už bylo, ale nic hrozného, a tak jsme měli čas nejen fotit, ale i si vychutnávat krásnou atmosféru a zvuky přírody. Zapálili jsme za Fluppy svíčku a ztratili deštník (už máme nový), používáme ho jako obří slunečník, protože tady je to sluníčko spalující a každá minuta na něm je večer poznat… Z hlavního nádraží Kyoto Station je nejrychlejší cesta vlakem JR Nara Line, který jede směrem na Nara. Po přibližně pěti minutách jízdy vystoupíte na stanici Inari, která se nachází doslova pár kroků od vstupní brány svatyně. Fushimi Inari Taisha je hlavní svatyní božstva Inari, ochránce rýže, zemědělství, prosperity, obchodu a plodnosti. Inari patří mezi nejuctívanější japonská božstva a v celém Japonsku existuje více než 30 000 svatyní zasvěcených právě tomuto bohu, přičemž Fushimi Inari je jejich hlavním centrem. Svatyně byla založena roku 711, což z ní činí jednu z nejstarších svatyní v Kjótu. Nachází se na úpatí posvátné hory Inari, vysoké 233 metrů, která je považována za sídlo božstva.

Senbon Torii je nejslavnější část svatyně. Více než 10 000 jasně oranžových bran torii vytváří tunely, které se vinou po horských stezkách. Každá brána byla věnována firmou, rodinou nebo jednotlivcem jako prosba nebo poděkování bohu Inari. Cena za darování torii: malé brány: cca 150 000 ¥, velké brány: až 1 300 000 ¥. Na zadní straně každé brány je jméno dárce a datum věnování. Okružní stezka dlouhá cca 4 km vede lesem kolem menších svatyní, kamenných lišek (poslů boha Inari), studánek a oltářů. 

Cesta na vrchol a zpět trvá přibližně 2,5 – 3 hodiny. Celou cestu stráží sochy lišek s červenými bryndáky yodarekake. Ty v Japonsku představují mytologickou postavu kitsune, která je inteligentním tvorem s magickými schopnostmi. Tyto lišky jsou také považovány za posly či přímo vtělení božstva Inari, typicky se zobrazují v páru, kde představují muže a ženu. Většinou drží v tlamě nebo pod přední tlapou nějaký symbolický předmět, kterým je nejčastěji klíč, šperk, svazek rýže nebo papírový svitek.

Po prohlídce Fushimi Inarari jsme sešli zpět ke stanici Inari a nastoupili znovu na JR Nara Line, tentokrát směrem na Nara. Cesta do města Uji trvá přibližně dvacet minut. Uji patří k nejstarším městům v oblasti Kansai a je považováno za kolébku japonské čajové kultury. Již více než 800 let se zde pěstuje a zpracovává nejkvalitnější matcha v zemi. Hlavním magnetem města je buddhistický chrám Byōdō-in, zapsaný na seznam světového dědictví UNESCO. Jeho ikonická Síň Fénixe se nachází na desetijenové minci, což z ní činí jednu z nejznámějších staveb Japonska. Chrám byl založen v 11. století původně jako venkovská vila šlechtice Fujiwary no Yorimichi. O rok později byla přestavěna na buddhistický chrám. Budova se zrcadlí v klidné hladině jezírka, obklopená pečlivě komponovanou zahradou. Interiér skrývá pozlacenou sochu Buddhy Amidy a jemné nástěnné malby, které vyprávějí příběh o Čisté zemi – buddhistickém ráji. Prohlídka vnitřních prostor probíhá pouze s průvodcem a kapacita je omezená, proto je vhodné přijít co nejdříve. Nám se to tentokrát podařilo, před devíti lety byl vnitřní prostor v rekonstrukci. Vevnitř se ale nesmí fotit, tak zdokumentováno jen v hlavě 😊 Jen pár kroků od chrámu se rozprostírá řeka Uji, která protéká srdcem města. Dřevěný most Uji patří k nejstarším mostům v Japonsku, první konstrukce zde stála již v 7. století.  Nabízí krásné výhledy na proudící vodu, hory v pozadí a tradiční domy podél břehu.

Uji je považováno za nejlepší oblast pro pěstování čaje v Japonsku. Produkce se zaměřuje především na matcha a gyokuro. Dali jsme si matcha zmrzlinu a já si koupila matchu domů, plus k tomu set na přípravu, tak jsem na sebe zvědavá. Z Uji jsme pak přejeli zpátky na Kyoto Station, trochu tu zevlovali, podívali se z vyhlídky na KyotoTower. K večeři byl, jak jinak, zase ramen, tentokrát wagyu a maso se opravdu rozplývalo na jazyku.

Odpoledne jsme zašli do TeamLab Biovortex Kyoto, což je permanentní muzeum digitálního umění vytvořené japonskou uměleckou skupinou teamLab, známou svými inovativními světelnými, prostorovými a interaktivními instalacemi. Jde o největší týmLab museum v Japonsku.  Instalace propojují světlo, prostor, zvuk a lidskou interakci tak, že návštěvník není jen divákem, ale stává se součástí díla. Vstup do muzea je organizován pomocí časových slotů, které je nutné rezervovat předem. Po vstupu vás nečeká žádná jasně daná trasa ani mapka. Procházíte prostorem intuitivně. V jedné místnosti jsme nafasovali roušky a prodírali se mýdlovou pěnou, v jiné jsme hopsali mezi balóny, v další zase sledovali květiny, cítili vůně… prostě opravdu doporučujeme, vstupné není úplně levné, ale stojí za to.

Přílet do Japonska 7. - 8. 7. 2026

Je pondělí ráno a my vyrážíme směr… Japonsko 😊 Je to naše již třetí japonské dobrodružství. Byli jsme v roce 2011, 2019 a teď do třetice 2026. Opět začínáme ubytováním před odletem v Hotel NH Vienna Airport Conference Center, ráno dobrá snídaně a pak přesun na letiště… přiletíme do Tokia na Naritu, ale odtud se hned shinkansenem přesouváme dál, tak brzy ahoj z Kyota.

Chtěla bych napsat, že let byl v pohodě, ale to není tak úplně pravda. Po snídani jsme ještě relaxovali na pokoji a pak se vydali na odbavení, to proběhlo hladce. Nově ve Vídni nemusíte vytahovat elektroniku z batohu a tekutiny mohou být i dvoulitrová lahev. Letadlo mělo odlet plánovaný odlet na 13,30h. Boarding proběhl bez komplikací, ale když kapitán nahodil motory, nějak se mu to nezdálo, zahlásil, že je nutné se na to podívat… a odjel s námi mimo runway. Po minutách čekání na opravu, pak přišla šťastná zpráva, že opraveno, ale že musí pro jistotu vypnout a pak zapnout celý systém. No jenže pak přišlo nové hlášení, že se oprava nezdařila a že nás bude informovat o dalších krocích. Trochu jsme znejistěli, když k nám začala přijíždět technická auta a za nimi hasiči. Na podruhé už to vyšlo…nikdo v tu chvíli už ani nedoufal, že odletíme. Levý motor měl bebí. No odletěli jsme, sice o hodinu a půl později, ale jsme tu! Letěli jsme s Austrian Airlines, servis byl v pohodě, většina jídla poživatelná a za pár hodin (rozuměj 12), jsme se vybatolili na Naritě. Emigrační a celní proběhlo v klidu, byla to rychlovka, z domu jsme už měli všechno vyplněné online a připravený QR code. Bylo nám líto těch, kteří se s tím mořili až na místě, ale tak byla to jejich volba. Kufry přijely, my si vyměnili JR vouchery na pas (můžeme jezdit JR linkami a shinkanseny po celém Japonsku) a nechala jsem rovnou udělat i místenky na větší přejezdy, protože nově v Japonsku potřebujete mít rezervovaná speciální místa ve vlaku, když cestujete s velkými kufry.  A těch je na každý vagón jen několik. A tak se nám hned při první jízdě shinkansenem stalo, že jsme seděli oba v jiném vagónu, prostě nebylo už místo.  Přejeli jsme z Narity Narita expresem do Shinagawy a odtud pak jeli shinkansenem do Kyota, kde máme naše první ubytování. Spíme tu 5 nocí, pak se přesuneme do Osaky. Ubytovaní jsme ve stejném hotelu jako před devíti lety, jen hotel změnil název. Teď je to Hotel M’s EST Kyoto Station South. Má strategickou polohu u nádraží, což se hodí pro ranní výlety. Pokoje jsou klasické japonské, takže malé, ale stačí to. Odpoledne jsme si zašli na ramen a odpadli po náročné cestě.