Japonsko 24. 7. 2026 - Yokohama

 Pátek 24.7.

V pátek jsme jeli na výlet do Yokohamy. Až do poloviny 19. století to byla jen malá a bezvýznamná rybářská vesnička, která se postupem času přeměnila na moderní a pulzující metropoli s největším přístavem v Japonsku. Město je situováno na poloostrově a je omýváno vodami Tokijského zálivu. Procházeli jsme se v oblasti Minato Mirai, je to pobřežní městská čtvrť, kde najdete široké bulváry a přístavní kanály. Prohlédli si cvičnou plachetnici Nippon Maru, při minulé návštěvě jsme šli i dovnitř, teď jsme jen nakoukli. Dalším výrazným bodem je Yokohama Red Brick Warehouse. To jsou někdejší přístavní sklady z červených cihel, dnes přetvořené na obchody, kavárny a restaurace. 

Odtud jsme šli přístavní promenádou směrem k Yamashita Parku. Park byl otevřen v roce 1930 a vznikl navážením trosek po Velkém zemětřesení Kantó z roku 1923. Kousek od něj je Yokohama Chinatown, tedy největší čínská čtvrť v Japonsku. Tvoří ji hustá síť úzkých ulic s čínskými restauracemi, obchody a vstupními branami. 

Ovšem zlatý hřeb programu byl na řadě až odpoledne. Šli jsme do Ramen Musea. Budova spojuje výstavní část o historii a kultuře ramenu s jídelní, ve které působí několik ramen restaurací. Významnou částí muzea je rekonstrukce městské ulice z roku 1958, tedy z období rané poválečné éry Šówa. Restaurace a společné prostory jsou zasazené do stylizovaného prostředí s fasádami obchodů, úzkými uličkami, dobovými nápisy a nasvícením, které má připomínat japonské město konce 50. let. Rok 1958 je zvolen záměrně, protože právě v tomto roce byl vynalezen první instantní ramen. Návštěvníci si mohou objednat běžné porce i menší mini ramen, což umožňuje ochutnat více druhů během jedné návštěvy. My měli dva druhy, tonkotsu ramen a shoyu ramen, liší se svým základem. Tonkotsu je hustý a krémový vývar z vepřových kostí, zatímco shoyu je lehčí a čirý vývar dochucený sójovou omáčkou. Pak jsme se přesunuli se shinkansenem zpátky do Tokya a byl zase večer…

Japonsko 10. 7. 2026 - Kyoto, Arashiyama

 Pátek 10. 7.

V půl šesté ráno jsme seděli v prvním možném vláčku do Arashiyamy a doufali, že nám vyjde to, co včera…pokud přijedete dost brzy, můžete zažít atmosféru místa bez lidí. A podařilo se. Za to ranní vstávání to opravdu stojí, v poledne se v bambusovém háji totiž už nedalo hnout. Naše první kroky tedy směřovaly do jednoho z nejikoničtějších míst v Japonsku, do Arashiyama Bamboo Forest. Vysoké bambusy zde dorůstají výšky až 25 metrů a vytvářejí dojem přírodní katedrály, kde se světlo jemně filtruje mezi zelenými stvoly. Bambus byl považován za symbol čistoty, síly a ochrany proti zlým duchům. Je velice silný, pevný a stabilní.

rozdíl pár hodin...

Jen pár minut chůze od bambusového háje se nachází umělecká instalace Kimono Forest, tvořená více než 600 sloupy potaženými tradičními látkami kimona. Každý válec představuje unikátní vzor vytvořený technikou Kyoto Yuzen, která se zde rozvíjela po staletí. 

Pak jsme sestoupili k řece a chvilku relaxovali u Togetsukyo Bridge, jehož název znamená „Most přechodu měsíce“. Legenda praví, že císař při pohledu na odraz měsíce na hladině řeky prohlásil, že měsíc po mostě kráčí. Most zde stojí již od 9. století a dnešní konstrukce z roku 1934 zachovává jeho tradiční vzhled. Z mostu se otevírají úchvatné výhledy na řeku Katsura, zalesněné svahy hor Arashiyamy i tradiční lodě, které se tiše pohybují po hladině. 

Další z navštívených chrámů byl chrám Tenryu-ji. Je to jeden z nejvýznamnějších zenových chrámů Japonska, zapsaný na seznam UNESCO. Chrám byl založen roku 1339 a jeho zahrada zůstala téměř nezměněna po více než 700 let. Kompozice jezírka, kamenů, stromů a hor v pozadí vytváří dokonalou harmonii přírody a architektury. 

Jen pár kroků od rušného bambusového lesa se nachází místo, které jako by patřilo do jiného světa. Okochi Sanso Villu nechal vybudovat jeden z největších filmových samurajů zlaté éry japonské kinematografie. Okochi Sanso není jedna zahrada, je to soustava několika propojených zahrad, které se postupně odvíjejí podél klikatých stezek. Vše působí naprosto přirozeně, jako by vznikla sama, bez lidského zásahu. Z vrcholku je pěkný výhled na Kyoto.

Z posledních sil jsme se doplazili (navigace se nám zbláznila, tak jsme si dali pár kiláků přes louky, zahrady, silnice…) na Otagi Nenbutsu-ji a zpětně jsem za to opravdu ráda, bylo to jedno z nejhezčích míst, kde jsme byli. Chrám byl založen už v roce 770 n. l., což z něj činí jeden z nejstarších buddhistických chrámů v oblasti. Původně se nacházel blízko centra města, ale opakované povodně a požáry vedly k jeho postupnému chátrání. V 50. letech 20. století byl chrám přesunut do zalesněných kopců Arashiyamy. Zlom v jeho historii nastal v roce 1955, kdy se zde usadil buddhistický mnich Nishimura Kōchō, který měl odvážnou a netradiční vizi, že vytvoří místo, kde se buddhismus propojí s lidskou radostí, humorem a individualitou. Dnes chrám proslul především díky více než 1200 kamenným sochám rakanů – žáků Buddhy – které vytvořili obyčejní lidé z celého Japonska. Každá socha je originál, má jiný výraz a vyjadřuje jedinečnou emoci nebo povahu.

Skrytým klenotem Arashiyamy je Adashino Nenbutsu-ji, chrám obklopený lesem, kde se nachází přes 8 000 kamenných soch a stél představujících duše mrtvých bez hrobů. Není to smutné místo v negativním smyslu – spíše prostor klidu, přijetí a smíření. Chrám založil v 8. století slavný mnich Kūkai a jeho cílem nebylo vytvořit velkolepý chrám, ale místo modlitby za ty, na které svět zapomněl. Celý areál je plný zeleně, porostlý mechem, obklopený stromy a prostoupený světlem. Zvlášť působivá je bambusová stezka za chrámem, která patří mezi nejklidnější bambusové cesty v celé Arashiyamě. Bez davů, bez hluku. 

Na nádraží jsme se svezli taxíkem, protože už jsme měli v nohách skoro 30.00 kroků a bylo úmorné vedro. Vlakem jsme dojeli zpět na Kyoto station a tam si dali další ramen. Tentokrát jsme zašli do „Ramenová uličky“ - Kyoto Ramen Koji. Jídlo si navolíte v automatu, obsluha vás pak usadí a přinese ramen. Restaurace jsou maličké a mají skvělou atmosféru. Vybrali jsme si Hakata Daruma Zenbu-nose Ramen, je to kjótská speciální varianta - bohatě obložený tonkotsu ramen, několik druhů vepřového, ochucené vejce, wontony a další toppingy. 

Japonsko 9. 7. 2026 - Kyoto, Uji

 

Čtvrtek 9.7. – náš první celý den. Nějak mi při plánování itineráře doma nedošlo, že po náročném letu a přesunu není úplně nejlepší volbou vstávat další den ve čtyři ráno. Ale zvládli jsme to a o půl šesté už seděli ve vláčku na Fushimi Inary, kde se nachází slavné červené torii. Vyplatilo se, sice tam pár lidí už bylo, ale nic hrozného, a tak jsme měli čas nejen fotit, ale i si vychutnávat krásnou atmosféru a zvuky přírody. Zapálili jsme za Fluppy svíčku a ztratili deštník (už máme nový), používáme ho jako obří slunečník, protože tady je to sluníčko spalující a každá minuta na něm je večer poznat… Z hlavního nádraží Kyoto Station je nejrychlejší cesta vlakem JR Nara Line, který jede směrem na Nara. Po přibližně pěti minutách jízdy vystoupíte na stanici Inari, která se nachází doslova pár kroků od vstupní brány svatyně. Fushimi Inari Taisha je hlavní svatyní božstva Inari, ochránce rýže, zemědělství, prosperity, obchodu a plodnosti. Inari patří mezi nejuctívanější japonská božstva a v celém Japonsku existuje více než 30 000 svatyní zasvěcených právě tomuto bohu, přičemž Fushimi Inari je jejich hlavním centrem. Svatyně byla založena roku 711, což z ní činí jednu z nejstarších svatyní v Kjótu. Nachází se na úpatí posvátné hory Inari, vysoké 233 metrů, která je považována za sídlo božstva.

Senbon Torii je nejslavnější část svatyně. Více než 10 000 jasně oranžových bran torii vytváří tunely, které se vinou po horských stezkách. Každá brána byla věnována firmou, rodinou nebo jednotlivcem jako prosba nebo poděkování bohu Inari. Cena za darování torii: malé brány: cca 150 000 ¥, velké brány: až 1 300 000 ¥. Na zadní straně každé brány je jméno dárce a datum věnování. Okružní stezka dlouhá cca 4 km vede lesem kolem menších svatyní, kamenných lišek (poslů boha Inari), studánek a oltářů. 

Cesta na vrchol a zpět trvá přibližně 2,5 – 3 hodiny. Celou cestu stráží sochy lišek s červenými bryndáky yodarekake. Ty v Japonsku představují mytologickou postavu kitsune, která je inteligentním tvorem s magickými schopnostmi. Tyto lišky jsou také považovány za posly či přímo vtělení božstva Inari, typicky se zobrazují v páru, kde představují muže a ženu. Většinou drží v tlamě nebo pod přední tlapou nějaký symbolický předmět, kterým je nejčastěji klíč, šperk, svazek rýže nebo papírový svitek.

Po prohlídce Fushimi Inarari jsme sešli zpět ke stanici Inari a nastoupili znovu na JR Nara Line, tentokrát směrem na Nara. Cesta do města Uji trvá přibližně dvacet minut. Uji patří k nejstarším městům v oblasti Kansai a je považováno za kolébku japonské čajové kultury. Již více než 800 let se zde pěstuje a zpracovává nejkvalitnější matcha v zemi. Hlavním magnetem města je buddhistický chrám Byōdō-in, zapsaný na seznam světového dědictví UNESCO. Jeho ikonická Síň Fénixe se nachází na desetijenové minci, což z ní činí jednu z nejznámějších staveb Japonska. Chrám byl založen v 11. století původně jako venkovská vila šlechtice Fujiwary no Yorimichi. O rok později byla přestavěna na buddhistický chrám. Budova se zrcadlí v klidné hladině jezírka, obklopená pečlivě komponovanou zahradou. Interiér skrývá pozlacenou sochu Buddhy Amidy a jemné nástěnné malby, které vyprávějí příběh o Čisté zemi – buddhistickém ráji. Prohlídka vnitřních prostor probíhá pouze s průvodcem a kapacita je omezená, proto je vhodné přijít co nejdříve. Nám se to tentokrát podařilo, před devíti lety byl vnitřní prostor v rekonstrukci. Vevnitř se ale nesmí fotit, tak zdokumentováno jen v hlavě 😊 Jen pár kroků od chrámu se rozprostírá řeka Uji, která protéká srdcem města. Dřevěný most Uji patří k nejstarším mostům v Japonsku, první konstrukce zde stála již v 7. století.  Nabízí krásné výhledy na proudící vodu, hory v pozadí a tradiční domy podél břehu.

Uji je považováno za nejlepší oblast pro pěstování čaje v Japonsku. Produkce se zaměřuje především na matcha a gyokuro. Dali jsme si matcha zmrzlinu a já si koupila matchu domů, plus k tomu set na přípravu, tak jsem na sebe zvědavá. Z Uji jsme pak přejeli zpátky na Kyoto Station, trochu tu zevlovali, podívali se z vyhlídky na KyotoTower. K večeři byl, jak jinak, zase ramen, tentokrát wagyu a maso se opravdu rozplývalo na jazyku.

Odpoledne jsme zašli do TeamLab Biovortex Kyoto, což je permanentní muzeum digitálního umění vytvořené japonskou uměleckou skupinou teamLab, známou svými inovativními světelnými, prostorovými a interaktivními instalacemi. Jde o největší týmLab museum v Japonsku.  Instalace propojují světlo, prostor, zvuk a lidskou interakci tak, že návštěvník není jen divákem, ale stává se součástí díla. Vstup do muzea je organizován pomocí časových slotů, které je nutné rezervovat předem. Po vstupu vás nečeká žádná jasně daná trasa ani mapka. Procházíte prostorem intuitivně. V jedné místnosti jsme nafasovali roušky a prodírali se mýdlovou pěnou, v jiné jsme hopsali mezi balóny, v další zase sledovali květiny, cítili vůně… prostě opravdu doporučujeme, vstupné není úplně levné, ale stojí za to.