pumpkintravel: dovolená travel

Pátek 10. 7.

V půl šesté ráno jsme seděli v prvním možném vláčku do Arashiyamy a doufali, že nám vyjde to, co včera…pokud přijedete dost brzy, můžete zažít atmosféru místa bez lidí. A podařilo se. Za to ranní vstávání to opravdu stojí, v poledne se v bambusovém háji totiž už nedalo hnout. Naše první kroky tedy směřovaly do jednoho z nejikoničtějších míst v Japonsku, do Arashiyama Bamboo Forest. Vysoké bambusy zde dorůstají výšky až 25 metrů a vytvářejí dojem přírodní katedrály, kde se světlo jemně filtruje mezi zelenými stvoly. Bambus byl považován za symbol čistoty, síly a ochrany proti zlým duchům. Je velice silný, pevný a stabilní.

rozdíl pár hodin...

Jen pár minut chůze od bambusového háje se nachází umělecká instalace Kimono Forest, tvořená více než 600 sloupy potaženými tradičními látkami kimona. Každý válec představuje unikátní vzor vytvořený technikou Kyoto Yuzen, která se zde rozvíjela po staletí.

Pak jsme sestoupili k řece a chvilku relaxovali u Togetsukyo Bridge, jehož název znamená „Most přechodu měsíce“. Legenda praví, že císař při pohledu na odraz měsíce na hladině řeky prohlásil, že měsíc po mostě kráčí. Most zde stojí již od 9. století a dnešní konstrukce z roku 1934 zachovává jeho tradiční vzhled. Z mostu se otevírají úchvatné výhledy na řeku Katsura, zalesněné svahy hor Arashiyamy i tradiční lodě, které se tiše pohybují po hladině.

Další z navštívených chrámů byl chrám Tenryu-ji. Je to jeden z nejvýznamnějších zenových chrámů Japonska, zapsaný na seznam UNESCO. Chrám byl založen roku 1339 a jeho zahrada zůstala téměř nezměněna po více než 700 let. Kompozice jezírka, kamenů, stromů a hor v pozadí vytváří dokonalou harmonii přírody a architektury.

Jen pár kroků od rušného bambusového lesa se nachází místo, které jako by patřilo do jiného světa. Okochi Sanso Villu nechal vybudovat jeden z největších filmových samurajů zlaté éry japonské kinematografie. Okochi Sanso není jedna zahrada, je to soustava několika propojených zahrad, které se postupně odvíjejí podél klikatých stezek. Vše působí naprosto přirozeně, jako by vznikla sama, bez lidského zásahu. Z vrcholku je pěkný výhled na Kyoto.

Z posledních sil jsme se doplazili (navigace se nám zbláznila, tak jsme si dali pár kiláků přes louky, zahrady, silnice…) na Otagi Nenbutsu-ji a zpětně jsem za to opravdu ráda, bylo to jedno z nejhezčích míst, kde jsme byli. Chrám byl založen už v roce 770 n. l., což z něj činí jeden z nejstarších buddhistických chrámů v oblasti. Původně se nacházel blízko centra města, ale opakované povodně a požáry vedly k jeho postupnému chátrání. V 50. letech 20. století byl chrám přesunut do zalesněných kopců Arashiyamy. Zlom v jeho historii nastal v roce 1955, kdy se zde usadil buddhistický mnich Nishimura Kōchō, který měl odvážnou a netradiční vizi, že vytvoří místo, kde se buddhismus propojí s lidskou radostí, humorem a individualitou. Dnes chrám proslul především díky více než 1200 kamenným sochám rakanů – žáků Buddhy – které vytvořili obyčejní lidé z celého Japonska. Každá socha je originál, má jiný výraz a vyjadřuje jedinečnou emoci nebo povahu.

Skrytým klenotem Arashiyamy je Adashino Nenbutsu-ji, chrám obklopený lesem, kde se nachází přes 8 000 kamenných soch a stél představujících duše mrtvých bez hrobů. Není to smutné místo v negativním smyslu – spíše prostor klidu, přijetí a smíření. Chrám založil v 8. století slavný mnich Kūkai a jeho cílem nebylo vytvořit velkolepý chrám, ale místo modlitby za ty, na které svět zapomněl. Celý areál je plný zeleně, porostlý mechem, obklopený stromy a prostoupený světlem. Zvlášť působivá je bambusová stezka za chrámem, která patří mezi nejklidnější bambusové cesty v celé Arashiyamě. Bez davů, bez hluku.

Na nádraží jsme se svezli taxíkem, protože už jsme měli v nohách skoro 30.00 kroků a bylo úmorné vedro. Vlakem jsme dojeli zpět na Kyoto station a tam si dali další ramen. Tentokrát jsme zašli do „Ramenová uličky“ - Kyoto Ramen Koji. Jídlo si navolíte v automatu, obsluha vás pak usadí a přinese ramen. Restaurace jsou maličké a mají skvělou atmosféru. Vybrali jsme si Hakata Daruma Zenbu-nose Ramen, je to kjótská speciální varianta - bohatě obložený tonkotsu ramen, několik druhů vepřového, ochucené vejce, wontony a další toppingy.

Gdaňsk je metropolí Pomořského vojvodství a společně s městem Sopoty a Gdyně vytváří jednotnou aglomeraci, která se říká Trojměstí. My jsme zde bydleli na jednom místě 9 nocí, proto jsme dlouho vybírali. Nakonec vyhrály apartmány v Blue Mandarin Szafarnia, které mají absolutně luxusní polohu. Leží přímo naproti symbolu města starému nákladní jeřábu Żuraw, takže jsme to měli do centra jen pár kroků. Apartmán byl opravdu obrovský, měl dokonce dvě toalety, ale jako největší bonus jsme vnímali, že ten náš měl malinkou zahrádku s terasou, kde si mohla hrát Fluppy. Trochu problém byl, že byl v přízemí a pořád kolem nás někdo coural, Fluppy naštěstí neštěkala. Jako velké mínus jsme pak vnímali, že nemá klimatizační jednotku, protože večer se nedalo moc větrat vzhledem k tomu, že kolem si léta s pivem užívali mladí Poláci a Polky (ty byly mnohem horší) a chlastali a řvali až do rána. S otevřenými okny a terasou se opravdu nedalo spát, nepomohla ani ochranka komplexu, pro kterou to byl běžný stav. Nebyli to totiž ochlastové z ulice, ale "lidé", kteří v komplexu měli také pronajaté bydlení ...a evidentně tam to je přes léto normální. Ochranka zasáhla, až když se nám (přes den) do zahrady vybulil totálně zkárovaný Nizozemec a zničil část živého plotu. Štěpán si pak zakoupil špunty do uší a časem jsme si přivykli. Naštěstí hafan byl v klidu, jen občas chtěl někoho rozcupovat :) Rádi bychom se do Gdaňsku ještě vrátili a bydleli na stejném místě, když už bude venku zima, nebude třeba větrat....a přes zavřená okna nebylo nic slyšet.

Do Gdaňsku jsme přijeli v pátek odpoledne a chytli tu největší dopravní špičku v kombinaci s uzavírkami ve městě, protože i tato perla severu je šíleně rozkopaná, ostatně jako celé Polsko toto léto. :) Tak Štěpán prožil celkem perné chvilky, když jsme cca 0,5 km popojížděli asi hodinu a půl v křivolakých jednosměrkách a podivných křižovatkách, do toho cinkaly tramvaje a turisté zmateně couvali a třeštili zrak :) Nakonec jsme to zvládli a podařilo se nám ubytovat. Ono trochu zádrhel byl v tom, že klíče se vyzvedávali asi půl kilometru od ubytování a s těmi uzavírkami jsme do apartmánu dorazili po dvou hodinách. Tam ještě nešel vypnout alarm, takže to bylo takové veselé. Pak už to naštěstí bylo v pohodě, zorientovali jsme se celkem rychle. Byli jsme tak utahaní, že jsme se na nějaký večerní program vybodli a šli jen na oběd/večeři...kousek od nás jsme objevili (jak jinak) ramen restauraci, tak první volba byla celkem jasná. Pak jsme tam byli ještě několikrát. Jídlo bylo výborné, obsluha působila dojmem, že ji vyděsilo, že někdo přišel :)

Teplý ramen nás nakonec trochu "nahodil", tak i ta večerní obhlídka přístavu s Fluppy proběhla. Celkově se nám Gdaňsk opravdu moc líbil, má krásnou atmosféru a chceme se do něj někdy vrátit.

Město leží při baltském pobřeží, jeho historické centrum je ale od moře vzdáleno cca 10 km. Na hlavním gdaňském náměstí Dlouhý trh (Długi targ) stojí radnice a další dominanta města, Neptunova fontána. Z náměstí vede i Dlouhá ulice, což je hlavní nákupní třída. Ráno je tu jen pár lidí, maximálně se tu kolébají opilci z předchozího večera, ale dopoledne se prostor zaplní tak, že odpoledne se už probíjíte davem, pokud chcete projít.

Symbolem města je původně gotická radnice. Pochází ze 14. století, její nepřehlédnutelná, 83 metrů vysoká věž je pak o něco mladší. Ačkoli původně byla budova gotická, po požáru v polovině 16. století se dočkala rekonstrukce v manýristickém slohu. Nejzajímavější částí je pravděpodobně Červená síň, které se dřív říkalo spíš Velká zasedací síň. Je v ní nádherný renesanční krb a taky stropní apoteóza města. Z radniční věže je krásný pohled na město. Ve věži radnice je navíc slavná zvonkohra, která v poledne hraje hymnu Evropské unie, Schillerovu Ódu na radost. Jinak se rozeznívá každou hodinu různými melodiemi. Součástí radnice je dále Gdaňské historické muzeum. Byli jsme se podívat na věži i v muzeu, obojí doporučujeme, stojí to za to. Výhled se nám líbil více, než z tolik propagované baziliky Nejsvětější Panny Marie.

Výhled na město z věže radnice je dech beroucí, zvláště poté, co si vyšlapete schody nahoru. :)

pohled na kostel Panny Marie

v pozadí ruské kolo u přístavu

K Neptunově fontáně se váže legenda, jak vznikl slavný bylinný likér Goldwasser (Zlatá voda), který se v místě vyráběl od roku 1598 a proslul obsaženými šupinkami zlata. Boha Neptuna prý rozhněvalo, že mu lidé stále házejí do kašny peníze, udeřil tedy svým trojzubcem do vody a proměnil všechny mince v malé plátky cenného kovu. Následně se tak mohl zrodit likér, který kromě kmínu, anýzu, koriandru či kardamomu obsahuje také kousíčky 22karátového zlata. Ve skutečnosti však za jeho vznikem stojí holandský kupec, jehož potomci nápoj v místě vyráběli až do konce druhé světové války. Fontána zde stojí od 17. století, několikrát prošla opravami a během 2. světové války dokonce místní její hlavní část odmontovali a schovali mimo město. Po válce se dočkala renovace, v roce 1957 byla znovu zprovozněna a od roku 1988 už „nepohoršuje“ – Neptunovo přirození zakrývá fíkový list.

Artušův dvůr stojí kousek od Neptunovy fontány a jeho název odkazuje k britské legendě – Dvůr krále Artuše. V minulosti sloužil dům jako středisko, kde za poplatek mohl chodit každý, pít pivo a rokovat jako rovný s rovným. Dvůr vznikal v letech 1348-50. Původně šlo o místo, kde se setkávali obchodníci a odehrával se tu společenský život, později tu byla burza a dneska je tady pobočka Muzea Gdaňska. Dvůr byl několikrát opravován, citelně byl poničen například během 2. světové války.

Artušův dvůr je ta růžová budova vedle radnice

Historické centrum začíná u náměstí Targ Weglowy, kde jsou k vidění pozůstatky starého opevnění z 15. a 16. století. Jeho součástí je gotická Slaměná bašta, Vysoká brána a Vězeňská věž, kousek dál se nachází Muzeum jantaru (to bylo ale v rekonstrukci). Tady začíná tzv. Královská cesta, která vede dál přes Zlatou bránu. Náměstí je lemováno krásnými štítovými domy. Trochu nás zarazilo, že jsou to vlastně mnohdy takové Potěmkinovy vesnice, stačilo zajít za ně a člověk se nestačil divit. Celé centrum bylo po ráno nejkrásnější, sice nebylo dobré světlo na focení, ale zase to mělo bez lidí atmosféru. K radnici chodit odpoledne už byla trochu masochistická záležitost. Pokud teda nejste kapsáři, páč tam je ráj.

Hodně jsem chtěla do Muzea jantaru, ale otevírali ho po rekonstrukci až po našem odjezdu. Tak máme aspoň důvod se vrátit. Já na jantarové šperky nejsem, ale dostala jsem malinké náušnice, které ani jako jantar nevypadají (jsou!!!)

Zelená brána

Zlatá brána byla postavena ve stylu holandského manýrismu v roce 1612.

Zlatá brána

V Gdaňsku se dochovalo 11 městských bran. Působivá je Zelená brána, která směrem od řeky Motlavy uzavírá Dlouhý trh a Královskou cestu. Coby vodní brána tu vznikla už v roce 1568 v holandském manýristickém stylu.

Zlatá brána

Mariánská brána je pozdně gotická vodní brána z 15. století, je spojena s budovou Domu Towarzystwa Przyrodniczego, což je dům z roku 1566 s věží vysokou 36 metrů, vybudovaný ve stylu holandského manýrismu, je zde sídlo Archeologického muzea.

Mariánská brána

Fluppy pózuje u Mariánské brány

Dominantou starého města je bezesporu kostel Panny Marie, který je považován za největší středověký cihlový svatostánek na světě. Říká se jí taky Mariánská bazilika a má nádherný interiér. Do této gotické baziliky Nejsvětější Panny Marie se vejde 2 500 lidí. Do věže vede 400 schodů a je z ní krásný pohled na město. V interiéru jsou k vidění gotické, manýristické a barokní prvky. My jsme ty schody vyťapkali, ale výhled nás zas tak neohromil, z radnice byl hezčí. Tady byly bezpečnostní zábrany tak vysoko, že vlastně přes ně nebylo skoro vidět. Ale vnitřní prostor kostela je opravdu ohromný, takové vzdušné, čisté linie.