úterý 4. srpna 2026

Japonsko 21. 7. 2026 - Kamakura

Úterý 21.7.

V úterý jsme jeli na výlet do Kamakury. Nejdříve JR vlakem a pak jsme přesedli na Enoden Line, což je malá železniční trať spojující Kamakuru, Hase, Enoshimu a Fujisawu. Vláček jede částečně po pobřeží, tak je to hezká vyhlídková jízda. Náš první navštívený chrám byl Hasedera. Je to buddhistický chrám na západní straně Kamakury. Stojí na svahu hory Kannon-zan a areál je rozdělen do více úrovní propojených schodišti a chodníky. V areálu se nacházejí zahrady, vyhlídkové terasy směrem k pobřeží, menší náboženské objekty, najdete tu také malou jeskyni. Se Štěpánem jsme se shodli, že je to pro nás ten nejhezčí chrám, ve kterém jsme byli, a nechali jsme tu na tajném místě zelený kamínek pro naši Fluppy, který jsme si přivezli z domu za tímto účelem. Je to náš způsob, jak dušičku navázat.









Z chrámu Hasedera jsme došli asi k nejznámějšímu místu Kamakury, k chrámu Kotoku-in, který je známý především díky obrovské bronzové soše Velkého Buddhy Kamakury- Daibutsu. Pak jsme přejeli do Kamakury, prošli si Komachi-dori, což je hlavní nákupní ulice v centru Kamakury. Nacházejí se tu obchody se suvenýry, keramikou, hůlkami, noži, módou, sladkostmi… Dali jsme si matcha zmrzlinu, já si koupila náušnice a neodolali jsme ani krekrům z místní speciality, ze shirasu, tedy malých bílých rybek. 


Ulicí jsme došli až k areálu Tsurugaoka Hachimangu, je to hlavní šintoistická svatyně Kamakury a historické centrum města spojené s rodem Minamoto a vznikem kamakurského šógunátu. V Kamakuře je spousta svatyň a chrámů, známe je z minulosti, ale opět jsme už byli tak uvaření z vedra, že jsme to prostě vzdali a nešli dále, bylo nám to líto, ale to opravdu nešlo.


Vlakem jsme se vrátili zpět do Tokya, já si udělala radost v Lush a koupila si slavné žluté boty s černými pruhy v Onitsuka Tiger, model je MEXICO 66 – Yellow/Black. Často se jim přezdívá „Kill Bill“. Proslavila je Uma Thurman jako Nevěsta ve filmu Kill Bill. Žluté boty s černými pruhy ladily s jejím ikonickým žlutočerným kostýmem. Celý její vzhled byl poctou Bruci Leemu, který měl podobný žlutočerný kostým a boty ve filmu Game of Death. Na večeři jsme se rozšoupli a zašli do Gyukatsu Kyoto Katsugyu, což je japonský řetězec specializovaný na gyūkatsu – hovězí řízek v tenké křupavé strouhance. Uvnitř bývá maso růžové až téměř syrové a jednotlivé plátky si můžete krátce dopéct na malé rozpálené plotýnce u stolu. Dali jsme si prémiové wagyu a chrochtáme ještě dnes.





Japonsko 20. 7. 2026 - Tokyo

Pondělí 20.7. - státní svátek v Japonsku

Dneska jsem se poprvé skoro rozplakala z horka a z té frustrace, že se nedá být dlouho venku. Věděli jsme, že je v létě v Japonsku na chcípnutí. Byli jsme tu už dvakrát, ale letos se Japonsko potýká s nebývalou vlnou veder a my vyloženě trpíme a krátíme program, pak je nám to líto, že jsme mohli ještě tam a tam, ale fyzicky to nezvládáme. Snažíme se dělat všechna opatření, abychom aspoň nekončili s úžehem, ale je to boj s větrnými mlýny. Ráno jsme šli před šestou na nákupy do Donkiho, pomalu se mi plní nový kufr 😊 Na devátou jsme se přesunuli do Imperial Palace East Gardens. Jsou to veřejně přístupné zahrady ve východní části areálu císařského paláce v Tokyu, neplatí se žádný vstup. Zahrady vznikly na místě někdejšího hradního komplexu Edo Castle a dnešní návštěvnický prostor zahrnuje historické pozůstatky hradu, otevřené travnaté plochy, stromy, sezónní výsadby, kamenné zdi, vodní prvky a zahradní úpravy rozložené na několika úrovních bývalého hradního areálu. Jde o místo, kde se spojuje japonské hradní historie s parkově upraveným veřejným prostorem v samém centru Tokya. Udělali jsme si zastávku na tzv. Císařského náměstí, z tohoto prostranství je nejlepší možný výhled na Císařský palác, ale také na dvou obloukový kamenný most Nijubashi, který tvoří hlavní vchod do paláce.







Pak jsme přejeli do Ueno parku, zašli na chvilku do ZOO, ve většině pavilónu zvířata nebyla, všude byly cedule, že je takové horko, že nemohou být ve výběhu. Šli jsme tam cíleně na šmírování shoebilla, kterého jsem nikde jinde než v Japonsku neviděla. Panda už tam bohužel po roztržce Japonska s Čínou není, museli ji vrátit. Zašli jsme se podívat k významné šintoistické svatyni Ueno Tōshō-gū. Je zasvěcena Tokugawovi Iejasuovi, zakladateli šógunátu Tokugawa, který sjednotil Japonsko a zahájil období Edo. Na rozdíl od mnoha jiných památek v Tokyu tato svatyně zázrakem přežila ničivá zemětřesení i bombardování během druhé světové války, takže její budovy pocházejí přímo z roku 1651. U svatyně se zrovna konal bleší trh, tak jsme nakoukli.






Odpoledne jsme se přesunuli na Tokyo Metropolitan Government Building, která je hlavním sídlem tokijské metropolitní vlády. Veřejnosti jsou zpřístupněny dvě observatoře na 45. patře. - North Observation Deck a South Observation Deck. Obě se nacházejí ve výšce přibližně 202 metrů nad zemí. Z vyhlídky je vidět rozsáhlá zástavba Shinjuku, širší centrální Tokyo a za dobré viditelnosti i vzdálenější horizont. A je to zdarma! Tou dobou jsme už byli tak uvaření, že jsme si říkali, že další venkovní program prostě nezvládneme. Tak jsem šla nakupovat a zašli jsme si opět do Ichiran Ramen, který máme pár minut chůze od hotelu a nestojí se tam žádná fronta, protože není na turistickém místě. No a byl večer.



 


Japonsko 19. 7. 2026 - přejezd do Tokya

Neděle 19.7.

Neděle byla přejezdový den. Ráno jsme o dost dříve vyrazili na nádraží, bála jsem se zase jízdy metrem ve špičku, naštěstí ráno to nebylo tak hrozné. Shinkansen do Tokya z Osaky jel cca tři hodiny. Koupili jsme si do vlaku naši první bento krabičku a ochutnávali různé dobroty. Dojeli jsme na Tokyo Station, odtud pak přejeli JR Chuo line na Shinjuku a zahráli si známou únikovou hru, „dostaň se z nádraží Shinjuku ven“. No potrápila nás dost, ale nakonec jsme to zvládli a došli k hotelu. Shinjuku Station je nejrušnější dopravní uzel na světě, zapsaný v Guinnessově knize rekordů. Denně jím projde přibližně 3,5 milionu cestujících. Nádraží je extrémně rozsáhlé, má přes 200 východů a tvoří ho labyrint linek pěti různých železničních společností. Bydlíme strategicky kousek od něj kvůli rannímu cestování. HOTEL MYSTAYS Nishi Shinjuku jsme objevili při naší minulé cestě a zůstali jsme mu věrni. Pokoj není naštěstí tak malinký jako v Osace.  Nechali jsme kufry na recepci a zajeli jsme si na Tokyo Skytree, která měří 634 metrů, což z ní dělá nejvyšší stavbu v Japonsku. Podle oficiálních stránek je také nejvyšší vysílací věží na světě. Otevřena byla v roce 2012 a hlavní funkcí je vysílání televizního a rozhlasového signálu, vedle toho ale slouží i jako obrovská turistická atrakce s vyhlídkami, restauracemi a nákupním komplexem v podnoži věže. Pro návštěvníky jsou zpřístupněné dvě vyhlídkové části. První je Tembo Deck ve výšce 350 metrů, který nabízí 360° panoramatický výhled a obrovská skla vysoká asi 5 metrů. Druhá je Tembo Galleria ve výšce 450 metrů. Bylo tu ale šíleně moc lidí, protože víkend plus nějaký pivní festival. Vyhlídka krásná, ale dostávala jsem panické záchvaty z množství namačkaných lidí, že jsme museli odejít. V přilehlém nákupáku jsme si dali bibimbap a já zašla do Onitsuka Tiger a ulovila jsem si své japonské ikonické baleríny. Večer jsme pak zašli do Donkiho na nákupy a koupili i další kufr, protože bychom to neodvezli. A podívali jsme se i ke Godzille, protože ji máme kousek od hotelu. Slavná hlava Godzilly v Tokiu je obří, 12 metrů vysoká replika hlavy filmového monstra, která vyčnívá z terasy budovy Shinjuku Toho Building v zábavní čtvrti Kabukičó v Shinjuku. Nachází se ve výšce 50 metrů nad zemí, což odpovídá skutečné velikosti monstra z filmů.













Japonsko 18. 7. 2026 - Osaka

 Sobota 18.7.

V sobotu ráno jsme si prošmejdili ranní Dotonbori. Bez davů a se zavřenými restauracemi to má zase úplně jinou atmosféru.  




Další zastávka byla ve šintoistické svatyně Jasui. Toto klidné místo je v Japonsku slavné především jako místo skonu Sanady Jukimury, jednoho z nejlegendárnějších samurajů japonské historie. 


Pak jsme se přesunuli k chrámu Shitennōji, který je považovaný za kolébku japonského buddhismu. Ačkoli byl mnohokrát přestavěn, založen byl pravděpodobně v roce 593, je tedy nejstarším buddhistickým chrámem v Japonsku. Většina budov v areálu chrámu pochází z poslední přestavby v roce 1963. Odtud jsme šli do ZOO, ale bylo tak příšerně zastaralé a zchátralé, že jsme po pár minutách odešli, protože nám z toho bylo opravdu smutno.




Přes zahradu jsme došli do čtvrti Shinsekai, což je retro čtvrť, která vypadá jako „z jiného období“ – často se popisuje jako staromódní a trochu kýčovitá, ale právě to je její kouzlo. Ulice jsou plné barevných cedulí, obřích reklam na jídlo a typických podniků, kde se jí kushikatsu (smažené špízy), a celý prostor působí jako kulisy staré městské zábavy. Dominantou je věž Tsutenkaku, která funguje jako vizuální kotva celé čtvrti. 

Odtud jsme přejeli zase k nám na Nambu a zašli na Kuromon Ichiba Market. Název znamená v překladu trh černé brány, protože u něj stávala až do požáru v roce 1912. Samotný trh byl otevřený v roce 1902 a má délku téměř 600 metrů se 170 obchody. Je to vlastně dlouhá ulička a několik navazujících pasáží plných stánků a obchůdků s jídlem, které fungují jako „kuchyně Osaky“ – místo, kde se chodí ochutnávat po malých porcích. Dali jsme si tu jídlo, wagyu, tuňáka a ústřici a nakoupili japonské nože jako užitečný suvenýr z Japonska.