Roussillon, Gordes a vesnice Bories a Fontaine-de-Vaucluse

Vesnice patří opravdu mezi nejkrásnější vesnice Francie. Její domy mají obzvlášť při západu slunce nádherný načervenalý odstín. Ten je podle legendy způsoben krví choti Raymonda z Avignonu, která nemohla přežít to, že její manžel zabil jejího milence a vrhla se ze skály. Okrové zabarvení je způsobeno přítomností pigmentu v písku, který se v okolí těžil už od 18. stol., okrové barvivo se z něho vymývalo a používalo při výrobě barev na omítky a smaltované předměty. Už v antických dobách se vědělo, že tato oblast je bohatá na okr. Ve středověku zde vedla stezka, která se prodírala soutěskou Luberonu, a po ní táhly karavany oslů tisíce tun okrové rudy do Marseille. Ale největší rozkvět této oblasti se datuje od počátku sedmnáctého století, kdy zde byla vybudována opevněná vesnička. Dnes už se tady okr netěží, neboť toto barvivo se vyrábí uměle. Proto zůstala vesnice zachována a je spolu se svým okolím chráněnou oblastí. Podobá se malířské paletě, neboť zde najdete na fasádách domů všechny možné odstíny od žluté až po tmavě červenou, které obzvlášť vyniknou při zdejším zvláštním měkkém světle, a s nimi kontrastujícími modrými nebo zelenými dveřmi a okenicemi.           

Vesnice samotná je překrásná. Úzké a strmé uličky přímo lákají k objevování, teplé barvy fasád domů ze 17. a 18. století jsou příjemné pro oko a výhledy, které se odsud otevírají do celého kraje, uhranou bezpochyby každému. Z Roussillonu vede naučná stezka Sentier des Ocres, která nabízí dva okruhy, na kterých máte jedinečnou příležitost projít kaňonem červených skal úchvatných tvarů, jejichž barvě až neskutečně sluší zeleň okolních borovicových lesů.

 

 cesta ke Gordes

Místo na vysokém kopci, osídlené už za Keltů, je naprosto unikátní architektonickou památkou. Gordes se pyšní titulem jedné z nejkrásnějších vesnic Francie. V domech z bílého kamene na skalnatém pohoří, vinoucích se ve spirále v příkrých křivolakých uličkách, jsou malé ateliéry a galerie. Vedou až na vrchol ke kostelu a původní pevnosti z 11. stol., přestavěné v renesančním slohu, kde je dnes radnice a muzeum.

 

slaný koláč

 Ačkoli máme neodbytný pocit, že jsme se ocitli v prehistorii, byla obydlí, postavená z kamenů spojovaných na sucho bez malty, obývaná až v době mezi 18. a 19. stoletím. Bories, jak se francouzsky říká kamenných stavbám, se v provensálštině nazývaly Bori a bylo to synonymum pro chatrče. Jednalo se hlavně o zemědělské. Styl se od doby bronzové, kdy tu první kamenné chatrče stavěli Ligurové, vůbec nezměnil. Ploché vápencové kameny různých velikostí lidé velice umně pokládali na sebe a vytvářeli obydlí rozličných tvarů i výšek. Dovnitř se nedostal déšť, horko ani chlad a velice snadno se v nich udržovala konstantní teplota. Otvory, které sloužily jako okna a dveře, byly většinou obráceny k jihu, aby dovnitř nefoukal mistrál. Chránit vchod do chatrčí dřevěnými dveřmi lidé začali až v 19. století. Mezi Luberonem a Ventoux bylo dodnes napočítáno kolem tří tisíců takových objektů. Ale jen málo z nich najdeme tak pěkně pohromadě, jako součást celé vesnice. Tím je Village de Bories unikátní a v roce 1977 byla zapsána na seznam historických památek UNESCO. Je tu k vidění 29 "bori" v pěti různých typech. Jedny připomínají zakřivené pyramidy, jiné kužele, některé mají půdorys čtvercový, jinde je zase obdélníkový, část z domků má střechu zaoblenou, zbytek rovnou. Najdete tu domy určené k bydlení, pece k pečení chleba, salaš i s malým výběhem pro ovce, chlévy, sýpky, stodoly i vinné sklípky a mezi tím vším zídky, zhotovené samozřejmě z kamene. Jednotlivá stavení tu byla pravděpodobně už v neolitu, jak dokládají nemnohé archeologické nálezy, ale vesnice v této podobě byla založena pravděpodobně až v 60. letech 18. století, ačkoli některé z domků stojí opravdu na mnohem starších základech. Nicméně už začátkem 19. století byla vesnice svými obyvateli opuštěna.

 Fontaine-de-Vaucluse

Je úchvatným přírodním místem s nejsilnějším pramenem ve Francii a pátým nejsilnějším na světě. Voda řeky Sorgue se tu dostává na světlo světa u paty vznešeného útesu vysokého přes 330 metrů. Skutečná hloubka jezírka byla dlouho tajemstvím, nicméně v roce 1985 (po mnohaletých pokusech) miniponorka dosáhla ve 308 metrech pod hladinou písčitého dna. Dodnes ale nikdo nepřišel na to, odkud do jezírka pramen přitéká. Jeho hladina dokonce výrazně kolísá podle toho, kolik vody právě pramen vydává. Místo je opředeno mnoha pověstmi a tajemstvími. Proslavil ho i italský renesanční básník Petrarca, který se tu nechal inspirovat k napsání Sonetů Lauře.