10. 7. 2019 - Kyoto - Zlatý pavilón, Rjóandži, hrad Nidžó a tržnice Nishiki

Náš první celý den v Japonsku jsme strávili v Kyotu, rozhodli jsme se navštívit několik "must see place". Největší frontu a nátřesk lidí jsme si odbyli hned ráno, ačkoli Kinkaku-ji temple otevíral v devět, už po osmé to tu vypadalo takto. Byli jsme z toho poněkud vyděšeni, ale na ostatních místech to už pak tak hrozné tento den nebylo. Exteriérové lokace, kde není nutné platit vstupné, jsme navštěvovali třeba v pět ráno, kdy opravdu nebyly kolem davy, pokud stojíte o " slavnější místa"... fronty před každým vstupem jsou neskutečné, opravdu doporučujeme chodit na památky hned ráno, prakticky kdekoli se o pár hodin později nedá ani hnout, o vychutnávání atmosféry nebo fotky bez lidí...si můžete nechat jen zdát. A navíc všude jsou mraky čínských turistů, které vyklopí zájezdový autobus u vstupu...a bohužel jejich chování se stále nelepší...

Kinkaku-ji – Zlatý pavilón

Chrám zlatého pavilonu je běžné označení pro Rokuondži, Chrám jelení zahrady. Budova byla původně postavena v roce 1397 a měla sloužit jako obydlí pro rezignujícího šóguna Ašikaga Jošimicua. Jeho syn přeměnil budovu v buddhistický chrám patřící zenové sektě Rinzai. Chrám byl několikrát vypálen.

Nejznámější částí chrámu je Zlatý pavilon stojící v chrámových zahradách. Pavilon je dvoupatrová budova, přízemí je zbudováno v aristokratickém stylu, první patro ve stylu buke-zukuri a druhé patro je zenová architektura. První a druhé patro je pokryto tenkými plátky čistého zlata, což značně zvyšuje hodnotu stavby. Ve Zlatém pavilonu jsou prý také uchovávány části ostatků Buddhy. Na střeše je „čínský fénix“.

V roce 1950 mladý buddhistický mnich posedlý tímto chrámem založil v budově požár, který Kinkaku-dži zcela zničil. Rekonstrukce byla dokončena v roce 1955. Pavilon byl v roce 1994, spolu s dalšími památkami v okolí Kjóta, zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO pod společným názvem Památky starobylého Kjóta. 

Zenová zahrada v chrámu Rjóan-ji a školní výlet

Chrám mírumilovného draka, Rjóandži, byl původně postaven jako aristokratická vila,  později byl ale přeměněn na zenový chrám školy Mjóšindži patřící pod buddhistickou sektu rinzai. Chrám je zasazen do nádherné krajiny a je obklopen obrovskou zahradou. V interiéru hlavní budovy Hojo se potom ukrývá několik síní s posuvnými dveřmi fusuma zdobenými úžasnými černobílými malbami draků a divoké japonské přírody. 

 

Největší věhlas chrám získal díky unikátní kamenné zahradě, která je asi nejslavnější zenovou zahradou v Japonsku. Harmonie jejich prvků se stala zásadní inspirací pro filosofii a design společnosti Apple, která z principů zenového buddhismu výrazně čerpá. Zahrada pokrývá rozlohu 250 metrů čtverečních, pečlivě uhrabaný bílý štěrk je doplněn patnácti velkými kameny, které nejdou z žádného místa vidět všechny naráz. Zahradu vytvořil na sklonku 15. století umělec Sóamin a dnes nikdo přesně neví, co mají rozmístěné kameny znázorňovat. Nejrozšířenější verze tu vidí variaci starověké čínské pohádky o tygřici přecházející řeku s třemi mláďaty, zatímco jiní věří, že její design vystihuje abstraktní koncept nekonečna. Významným prvkem zahrady je i její obklopující zeď, která přežila několik ničivých katastrof včetně požáru v roce 1797. Zeď je postavena ze směsi hlíny a řepkového oleje, která tvoří její japonský název Abura-dobei. 

Další naší zastávkou byl slavný hrad Nijo (Nidžó), který je tvořen dvěma soustřednými kruhy opevnění, palácem Ninomaru, palácem Honmaru, různými obslužnými budovami a několika zahradami. Celková rozloha hradu je 275 000 m², z nichž 8000 m² je zastavěných budovami. Bohužel se uvnitř nesmí fotit, tak aspoň ochutnávka zahrad a budov z venčí. V areálu bylo už hodně lidí, ale dalo se, byli jsme tam nějak po poledni, velká vlhkost a sluníčko z místa udělaly dost vražednou lokaci. Doporučujeme nosit si deštník/slunečník a snažit se chodit stínem, což samozřejmě nejde vždy.

Nijo byl postaven v roce 1609 jako rezidence prvního tokugawského šóguna Iejasu. Měl být demonstrací moci a velikosti nového šóguna a zároveň symbolizovat úpadek moci císaře (je postaven nedaleko císařského paláce). Hrad skrývá mnoho bezpečnostních opatření, pasti na vetřelce, tajné místnosti a chodby, které měly snížit hrozbu ze strany šógunovými nepřáteli najatých vrahů – nindžů. 

    

Palác Ninomaru rozkládající se na 3300 m² je skoro celý postaven ze dřeva cypřiše Hinoki. Je vyzdoben ohromným množstvím zlaté fólie a skvěle propracovanými dřevořezbami. Výzdoba měla ohromit návštěvníky a přesvědčit je o nezměrné moci a bohatství šógunů. Posuvné dveře a stěny každé místnosti jsou zdobeny malbami umělců školy Kano.

 

 

Hrad je skvělým příkladem, jak se architektura uplatňovala v kontrole společnosti. Návštěvníci nižšího společenského postavení byli přijímáni ve vnějších, okázalejších částech Ninomaru, kdežto návštěvníci ve vyšším společenském postavení byli uváděni do vnitřních, propracovanějších částí paláce. Vchody do místností pro osobní strážce nebyly maskovány (jak tomu bylo v mnoha jiných hradech), ale naopak byly okázale zdůrazněny. Stavba obsahuje několik různých přijímacích komnat, úřadoven a šógunovu obytnou část, do které měla přístup jen obsluha tvořená ženami. Jednou z největších pozoruhodností hradu jsou tzv. slavičí podlahy v přístupových chodbách. Pro ochranu obyvatel hradu před náhlými přepady a najatými vrahy byly v chodbách položeny podlahy tak, aby skřípaly (zpívaly) jako ptáci, když na ně někdo vstoupil.

 

  

Palác Honmaru se rozkládá na ploše 1600 m². Komplex má čtyři části: obytnou část, místnosti pro přijímání hostů a zábavu, vstupní haly a kuchyňskou část. Jednotlivé části jsou spojeny chodbami a nádvořími. Palác je postaven v architektonickém stylu pozdního období Eda. Uvnitř jsou vystaveny malby několika slavných mistrů.

V areálu hradu je několik zahrad a hájů sakur (třešní) a ume (asijských švestek). Zahrada Ninomaru byla postavena v roce 1624 a její autorství se připisuje slavnému zahradnímu architektovi a čajovému mistrovi Kobori Enšúem. Během své existence ale byla několikrát přebudována. Původně v ní nebyly žádné stromy, protože „padající listí příliš připomínalo pomíjivost věcí“. Nachází se mezi oběma prstenci opevnění hned vedle paláce stejného jména. V zahradě je velké jezírko se třemi ostrůvky, mnoha pečlivě umístěnými kameny a tvarovanými borovicemi.

 

Z hradu jsme se přesunuli metrem k tržnici Nishiki, která je vyhlášená svými dobrotami. Cestou jsme narazili na přípravy festivalu Gion Macuri, který se v Kyotu touto dobou koná každý rok. Viděli jsme chystání alegorického vozu a já docela litovala, že letos festival nestihneme, v roce 2011 jsme si ho užili a bylo na co se dívat.

Tržnice Nishiki je stará čtyři sta let, prodávají se zde rozmanité japonské lahůdky. Neplatí se žádné vstupné a doporučujeme zase přijít dopoledne, ideálně ve všední den. Byli jsme tu pak i o víkendu a to nás nesl jen dav lidí. Nejvíc mi chutnaly syrové mořské potvory a největším překvapením byl mořský ježek.

 

marinovaný syrový tuňák, losos a mořský ježek

takoyaki s chobotničkou uvnitř

grilovaná škeble

wagyu hovězí z Kóbe

A pak už nás čekala cesta trochu nacpaným metrem (jezdit ve špičku čímkoli byl zážitek sám o sobě) k hotelu a po cestě jsme si ještě zašli na udon nudle ve vepřovém vývaru se žloutkem a cibulkou. Dobrotka.